K ČEMU A PROČ "ZE MĚ ZMĚNA"?
Vážený čtenáři, tvůrci svého života objevuj svou vnitřní touhu a sílu, připrav se na změnu, kolotoč se roztáčí!
Ze mě změna proto, že i malá změna vede ke změně větší. "Ze mě změna" také proto, že se na nás valí mnoho, toho, onoho, všeho a možná jsme se v tom všem nakonec ztratili. Někteří nevědí, co dělat aby byli šťastní či šťastnější, jiní nevědí, jestli to vůbec jde a pod falešnou grimasou, že je všechno O.K. jedeme jak motorové myši někam do propasti, možná úplně všichni. Někteří šťastní jsou a život je pro ně krásná cesta plná různých odboček, které zkoumají se zvědavostí dítěte a zjišťují, že každá situace má řešení.
Většinou opravdu řešení existuje na všechno a velmi brzo se nám ho i dostane, jenže se nám některá řešení zdají v ten daný okamžik spíš jako to nejhorší, co nás mohlo potkat a proto ho neumíme "vidět/uvidět/rozpoznat" natož přijmout, mylně si ho někdy interpretujeme jako další tu nejhorší věc (několikátou v řadě) co nás opět potkala, nejsme schopni ho třeba zpracovat a často hledáme něco dalšího a tak dlouho se nám děje to stejné dokola, dokud nepřijde něco, co jsme schopni zpracovat a přijmout, někdy až na několikátý pokus, někdy až ve chvíli, kdy už nám nic jiného nezbývá, jelikož všechny úhybné manévry jsme už vyzkoušeli. Až teprve poté se nám uleví, přitom si to komplikujeme sami.
Jiní životní sílu našli nebo jsou na správné cestě právě teď. Každý je, ať už více, či méně ovlivněn společností, ve které žije. Ano, je to pochopitelné. Moje cesta mi byla odmala jako hvězda svítící přede mnou naprosto jasná. Chtěla jsem být vlastně "jenom" šťastná, dělat něco, co bude mít smysl nejen pro mě, a co mě bude zároveň bavit - jako objevitel nových kontinentů jsem se chtěla dozvědět vše, co můžu, o různých uzdraveních či onemocněních duše, o tom, kde, co vzniká a jaké to má návaznosti na onemocnění těla fyzického. Stres známe asi všichni a možná už jsme se díky němu dostali do nějaké krizové situace. Zajímám se o duševní rozvoj ve všech podobách, zajímám se o psychiatrii a o to, jak psychika/duše vůbec funguje a co se v člověku odehrává, když mu na duši není dobře, i o to, co se odehrát může, co se děje přitom, potom, i předtím - v zkratce, co k onemocnění i uzdravení vše vede. Svět duševně nemocných či jednoduše řečeno - "bláznů", mě naprosto fascinoval od dětství.
I přesto, že jsem věděla, co by mě bavilo a zajímalo, jsem se také nechala docela těžce semlít. Došlo mi, že pokud člověk není dostatečný blázen, aby šel napříč všemu za svým snem, tak ho nikdy nedosáhne. Jak říkal Charles Bukowski: "Svět patří těm, co se neposerou"... měl pravdu.
Věnuji se už dlouho tomu, co mě skutečně zajímá a v této cestě pokračuji a vnímám mnoho souvislostí. Důležitým poselstvím, které chci sdělit je to, že hranice mezi tím, jestli se z tohoto už tak chaotického a bláznivého světa "nezblázníme nebo zblázníme" je zatracené křehká - stejně jako naše duše. To, že se nás řada věcí vědomě či podvědomě dotýká, je v podstatě ještě projev zdraví v nás samotných, jelikož jsme ve velké intenzitě obklopeni mnoha informacemi a upřímně řečeno, není to žádná sláva, co se na naši Zemi všechno, denně odehrává, je celkem jasné, že nás to chtě nechtě nějak ovlivňuje.
Když k tomu přidáme, co už všechno víme z historie, co se "jaksi vymklo" zdravému rozumu a kontrole nad ním a jaké to mělo následky (např. zvrácené ideologie jedinců, které společnost nepokládala za dostatečné nebezpečí), co se děje v přítomnosti a co nás napadá, že z toho může vzniknout v budoucnosti, tak máme celkem zaděláno na to, že dobře nám být z toho opravdu nemůže, což považuji za celkem logické a v podstatě ještě za zdravou reakci organismu a duše, na to všechno.
Zvykli jsme si oddělovat sebe od celku, i přesto, že jsme vlastně všichni jedna rodina a pak se přistihneme, že nám není úplně hej. To, že si to nepřipouštíme (že jsme rodina) je možná ochrana, obrana nebo nějaká forma, jak můžeme jít vůbec dál, ale zároveň si tolik neuvědomuje, že pak jdeme víc proti sobě. Vznikají opozice opozic na předchozí opozici a jedeme pořád dokola a pořád zpět.
Celkově spokojeni s informacemi a událostmi, které se k nám dostávají, a z toho, co už víme z historie a co pokračuje nadále i v přítomnosti (jako kdyby lidstvo nemělo dlouhodobou paměť nebo trpělo naprostou amnézií), můžou být možná tak ti, kterým bolest bytostí a nerovnováha, působí nějaké úchylné potěšení, případně se jedná o nevědomost, která je možná lehčeji omluvitelná, ale rozhodně není méně nebezpečná.
Kořenem všeho zla je nedostatek poznání. Ideologie, fanatismus náboženský či nenáboženský, vše je tvořeno k ovlivňování masy a nikdy tomu nebylo jinak, vytrhávání jen částí informací z kontextu umocňuje a šíří tuto nevědomost dál. A to tak mocně nemocnou, jak si to lze jenom představit, vnucovat někomu tento způsob násilím je jedno z poznávacích znamení ideologie či fanatismu. Manipulace s informacemi je hnacím motorem a nástrojem pro zvrácené osoby, které svou vlastní omezenost, sebenenávist, nenaplněnost a zlo, skrývají pod rouškou tak kolosální, že do svého vnitřního pekla, chtějí stáhnout, co nejvíce lidí. Aby si tento záměr mohli ještě lépe obhájit, nejen před sebou, vyberou si často nějakou tezi známé často již nežijící "autority" jejíž myšlenky ovlivnili větší masu lidí již v minulosti a tu potom aplikují, často přeformulovanou či zrůdně pokřivenou tak, aby bylo možné vytvořit nesmysl s náboženským požehnáním. Asi proto, aby se to mohlo jevit méně nesmyslně či aby se prvoplánově zrůdný záměr chorého mozku a prázdného srdce mohl přisoudit něčemu většímu, protože víra v kombinaci s neznalostí je nejlépe zneužitelná.
Super-inteligentní technologie, média a extrémní rychlost přenosu informací ve formě, v jaké se k nám dostávají nyní, je něco, s čím se setkáváme jako lidstvo úplně poprvé.
Vzhledem k tomu, jak s těmi všemi vymoženostmi zacházíme, vyvstává otázka, jestli všichni ti, kteří rozhodují a dělají často rozhodnutí velmi zásadní, nejsou tak nějak opravdu skutečně nemocní, nemocní v tom směru, že už mají problém rozlišit dobro od zla, a potřebu/nutnost od přepychu a plýtvání či od nabaženosti tak morbidní, že se obrací proti jim samotným a následky si neseme všichni, jak už to tak bývá, protože vše má návaznost, i přesto, že si to ne vždy uvědomujeme.
Společnost/kultura, kterou jsme součástí nám dává spousty pohodlí, ale zároveň je naše pozornost geniálně odvedena těmi všemi informacemi, které na nás volají ze všech stran a za každým rohem v grandiózní kombinaci potřeby přežití, potřeby realizace. Tento koktejl výše zmíněného v tomto systému a společnosti, ve které žijeme, nám pak vědomě či podvědomě podsouvá skvělou myšlenku, že musíme a máme běžet závod o život, abychom se měli dobře, závod o barevné papírky, o uplatnění, o získání lepší práce, o získání prosperity, protože tak se to dělá a tak to dělají ti úspěšní, ti úspěšní mají pak hodně barevných papírků a mají čas na život, tak jak si ho přáli žít, mají i více času na svoje koníčky. Dokonce i na ně. Může být něco vtipnějšího? Není trochu smutné, že spousta lidí se chce přetrhnout proto, aby dělali práci, která je nebaví, kvůli tomu, aby měli pak čas na něco, co je skutečně baví? Vtipné to není, je smutné, že jsou lidi ve stavu, ve kterém se takřka odrovnají, aby se pak léčili tím, že dělají něco, co je skutečně baví. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě.
To, že je to kupčení s časem skrze peníze nám tak nějak uniká, prostřednictvím peněz získáváme více času na život, tak jak bychom ho chtěli opravdu prožít a žít z nitra svého srdce. Až se dostatečně zmordovaní běžným dnem, /případně po celém dni, který strávíme v práci, která nás třeba ne vždy úplně baví a naplňuje/, dostaneme domů, tak poslední na co máme čas, sílu a náladu je nějaké filozofování nad životem a spojitostmi, ve kterých žijeme. Není čas, máme hlad. Najíme se, "vyčůráme/vykákáme", pořešíme, co je třeba podle priorit, dopřejeme si nějaké to rozptýlení, nějaký ten koníček - a to možná, pokud máme ještě po tom všem energii. Naše mozky jsou už tak dokonale vymyté, že nepokládáme za důležité o něco se ještě starat, o cokoli, co se netýká nás (myslíme si), natož o život, souseda, systém, politiku. Jen si postěžujeme, jak je to děsný a tohle taky a tamto, a jedeme dál. Kdo za nás něco změní, když ne my? To už nás pro jistotu nenapadne vůbec.
Jen tak nějak máme asi pocit, že když to všude kolem vidíme, tak, že se ten život lépe žije s větším množstvím papírků líp a lehčeji, můžeme si totiž pak dopřát, co skutečně chceme, můžeme si kupovat kvalitnější jídlo, a více všeho, co rozlišujeme jako kvalitnější, stejně často utrácíme peníze za kraviny. Kvantum a hromady věcí, co vlastně nepotřebujeme je materiální nadbytek často v přímé úměře pustoty a prázdnosti naší duše.
Nemyslím tím ani tolik přepych či kvalitu, kterou si dovolíme proto, abychom se obklopili tím, co nám dělá skutečně dobře na duši - to, že žijeme v nějakém pořádku nebo pořádkumilovném chaosu je věcí každého zvlášť, jen už nepřemýšlíme tolik do důsledků.
Zkrátka jen rozlišuji to, že často více věcí, které nás obklopují, jsou jen nepotřebným nadbytkem, kterým je často prezentována bída a prázdnota naší duše, tzn. všechny možné hadry a krámy jsou často jen náplastí na něco, co nevíme, jak léčit...
Aniž by si toho někdo výrazněji všiml, možná ty naše autority, co rozhodují, v podobě vlády této, vlád, co už padly nebo přijdou či vlády vlád např.v EU, nemají úplně moc rozeznávat dobro od zla, případně se jedná o nějakou zvláštní zálibu věci zkomplikovat natolik, aby se pak museli zase rozmotávat, což už se mnohokrát vymstilo.
Může se někdo, komu z toho není dobře, vůbec divit, že mu není dobře? Já myslím, že to není možné. Nakonec možná přijdeme na to, že námi nazývané "zaostalé kultury/kmeny", které neztratili kontakt s přírodou a žijí s ní v propojení, budou těmi, kteří si zdravý rozum uchovali nebo uchovají i tehdy, kdy my už budeme s naší západní civilizací a všemi technologiemi naprosto v koncích. Otázka je, jestli jim to štěstí vůbec dopřejeme, globalizace a honba za prosperitou, barevnými papírky, působí v tomto ohledu, jako něco, čím jsme schopni vyhubit a zdecimovat celou planetu, bytosti a tyto kultury.
Žijeme v době, kdy máme všechno, na co si vzpomeneme a jsme nešťastnější než kdykoli předtím (alespoň v množství a četnosti užívání antidepresiv a psychofarmak na 1 osobu u nás v ČR, a nejen v ČR). Materiální potěšení není potravou pro naše duše, a jelikož je možné si za peníze koupit už takřka všechno, tak nám nadšení ani dlouho nevydří, spíše je nám o to hůř.
Někde v hloubi duše víme, někdo to ví okamžitě a naprosto přirozeně (třeba už od narození, bez toho aby se dostával do její hloubky, a někdo jen na nějaký čas to všechno zapomněl), že ten nejtěžší úkol, co tu máme a k čemu je třeba se učit, je to se jen dostat zase "na začátek", do čistoty/přirozenosti/zdraví/lásky. TO je totiž přirozený duševní i tělesný stav = to je zdraví.
Jedno je jisté, dospějeme k tomu (snad) nakonec všichni: Jakmile člověk začne potlačovat sebe a nechá se semlít v tom, co od něho kdosi a cosi očekává, je jednou nohou na druhém břehu - může onemocnět jak duševně (deprese, manické stavy střídané s depresemi, případně jenom deprese, či všechny možné neurotické poruchy, a nejrozmanitější psychotické ataky či onemocnění, atd.), tak i tělesně.
Je to proto, že duše je s naším tělem v totálním propojení a protože mě se povedlo se "zbláznit", či zhroutit/vyhořet/explodovat nejen z pocitů totální tíhy, mohla jsem zase žít. Je to tak uvolňující pocit, že stojí za to nedospět až do té nejkrajnější fáze, protože je to fáze s celkem napínavým a nejasným koncem a taky proto, že tato fáze je pak těžce vykoupena množstvím psychofarmak, které pak zřejmě budete nějakou dobu brát - v naší západní kultuře, je to tedy ten nejběžnější postup, kterého se vám dostane jako běžného a většinovou společností uznávaného "řešení neřešení" na vaše duševní trable/potíže/onemocnění.
Nicméně píši to proto, že když by se mi toto nepoštěstilo, nedokázala bych třeba tu sílu najít v tak jasné podobě v sobě - pomoci si, pak bych se ani nedokázala zvednout a žít, tak jak cítím, že jsem chtěla a nežila bych, jak žiju teď - neuměla bych si uvědomit, že každý má svoji cestu a že existují i zkratky, zkrátka bych nenašla to, co cítím, že je pro mě vhodné dělat a jakým směrem se ubírat, nenašla bych to, co mě neskutečně baví, tzn. co žiju nyní a neuvědomila bych si dostatečně vědomě, že jsem to věděla odmala - už jako dítě. Neuzdravila bych sebe, nemohla bych pomáhat dalším lidem a nepsala bych tyto řádky. Když bych poslouchala to, co mi kdo říká, už bych tady nebyla. Důležité je totiž uchovat si odvahu a důvěřovat v sebe i ve chvíli, kdy je tak strašně lákavé svěřit to někomu jinému. Pokud bych neexperimentovala, neptala se, nehledala odpovědi, nepochopila bych, jak se uzdravit, najít si svůj smysl v tomto zvláštně nesmyslném světě (kdy vše nepoznané nazývají především ti největší primitivové, primitivním) a že k tomu nepotřebuju takřka nikoho, tedy rozhodně nepotřebuju farmaceutický průmysl - vše, co skutečně potřebujeme, se nám dostává v té nejjednodušší a nejčistší podobě, a máme to také všichni v sobě - je to intuice, a v té fyzické formě pak - byliny, strava, co si uděláme z kvalitních surovin a s láskou - to je ta substance. Život je vývoj/pohyb/posun, jsme na cestě, každý den, každou hodinu, každou vteřinu, onemocníme často tehdy jen proto, že se zastavíme/ustrneme/zpasivníme. Tělo nám dává dostatek signálů včas.
Např. u mě je to, co mě nejvíce baví, to stejné, co mě zajímalo odmala a na co jsem pouze na nějaký čas zapomněla, možná z obavy, jestli je to dostatečně perspektivní. Zjednoduším to v této větě: Žít svobodně a tak, jak nejlépe mohu, abych se mohla realizovat v tom, co mě zároveň baví, jak už jsem zmínila výše.
I když žijeme ve společnosti, která má spousty limitů, tak má tato naše společnost - myslím v ČR i ohromnou spoustu svobody. Proto více žijme v přítomnosti a nehleďme na minulost nebo se neobávejme budoucnosti z dějů, které se nakonec třeba ani nestanou. Co nás ale tíží řešme zároveň neodkladně a čemu nerozumíme zkusme chápat tím, že se o to téma zajímáme, nezapomínejme se ptát a dělat něco ve chvílích, kdy obavy z toho, jak se bude budoucnost ubírat, máme skutečně relevantní a oprávněné. Nebuďme zkrátka pasivní.
Ano i mě trápí situace na Ukrajině a to kam to může vést, a kam můžou vést všechny možné konflikty jak na Blízkém Východě atd., i jiné katastrofické věci, které se denně dějí, myslím si, že to trápí nás všechny, přesto se snažím žít teď nejlépe, jak dovedu. Vlastně jsem vždy žila nejlépe, jak jsem dovedla. :-)
Dělám malé změny, které dělat můžu a ovlivňuji to, co ovlivnit můžu. Dělejme malé změny. Každá malá změna vede ke změně větší a ZMĚNA ZE MĚ, Z TEBE, Z NÁS, PROJEVÍ SE PAK I VE ZMĚNĚ ZEMĚ. Mluvím i o maličkostech, ať si je každý najde, tak jak cítí, že je to třeba a jak on sám může a na co se cítí, že zvládne, např. i třídění odpadu nebo konzumování potravin, jejichž výrobce nebo farmář, od kterého pak potraviny kupujeme, má alespoň nějakou úctu k přírodě a používá takové prostředky, které škodí v té nejmenší míře a v tom ideálním případě neškodí vůbec, což je spíše moje přání, jelikož, abychom se najedli a měli se "dobře", tak pro naše uspokojení a plné pupky příroda zkrátka trpí, tím myslím např. i masivní odlesňování kvůli palmě olejné, jejíž olej je přítomen ve velkém množství potravin, převážně polotovarů a který našemu tělu škodí. Navíc v důsledku jejího vysazování na územích převážně v rovníkových pásmech světa, se kácí a vypalují deštné pralesy, umírají zvířata naprosto zbytečně a všeobecně se tímto napomáhá ke katastrofě, která může mít nezvratné a katastrofické následky pro celou planetu.
Důležité je uvědomit si, co nás dělá šťastnými nebo při čem se cítíme dobře a touto cestičkou se pomalu vydat, zároveň být šetrní k přírodě, bez které zkrátka zdraví, existence jak naše, tak jiných bytostí, je zcela vyloučena, vše je řetězec a vše se vzájemně ovlivňuje, ekosystém na Zemi je v ohrožení tak zásadním, že je pro nás problém si to jen připustit.
Všichni máme život, nejen ten svůj, ve svých rukou a nejhorší je asi litovat toho, co jsme nikdy neudělali. Věřím, že pokud člověk ví kam kráčí, nakonec tam dojde, vždycky.
Proč "Ze mě změna"? Abych nejlépe vyjádřila o co jde, z jakých důvodů se tématu ZMĚNY věnuji, napsala jsem to v článku s názvem: "Proč ze mě změna?" I.díl - představení , pak zde v tomto článku, kde nyní jste: "Proč ze mě změna?" II.díl - pochopení a tady: "Proč ze mě změna, k čemu je?" III.díl - konání. Poté i v článku s názvem: "Co chci a můžu změnit", vše zde na webu.
Přidejte si "Ze mě změnu" i na FB, kliknutím: "To se mi líbí". Budou se Vám pak zobrazovat příspěvky automaticky a nic Vám neunikne, můžete přicházet se svými nápady a třeba se z toho zrodí něco, co pomůže ještě více realizovat přání všech, kterým záleží na tom, co se tady na Zemi, se zvířaty a s ekosystémem, s přírodou děje, a co se děje v nás a v našich duších, potažmo, co se děje s psychikou lidí, kteří na to reagují, podpořte sebe i nás tady: FB ze mě změna..ZEMĚ ZMĚNA
Přidejte si "Ze mě změnu" i na FB, kliknutím: "To se mi líbí". Budou se Vám pak zobrazovat příspěvky automaticky a nic Vám neunikne, můžete přicházet se svými nápady a třeba se z toho zrodí něco, co pomůže ještě více realizovat přání všech, kterým záleží na tom, co se tady na Zemi, se zvířaty a s ekosystémem, s přírodou děje, a co se děje v nás a v našich duších, potažmo, co se děje s psychikou lidí, kteří na to reagují, podpořte sebe i nás tady: FB ze mě změna..ZEMĚ ZMĚNA
Vážený čtenáři, tvůrci svého života objevuj svou vnitřní touhu a sílu, připrav se na změnu, kolotoč se roztáčí!
Přeji Ti, aby tyto řádky pro Tebe byly objevitelskou výpravou vlastní cesty či podporou na cestě po které už jdeš, případně, aby Ti posloužily k lepšímu spojení se svojí duší a především Ti pomohly v návratu k přírodě a k Tvojí podstatě, díky, které jsi živ. Případně začni s maličkostí, která pomůže přírodě, může to pro Tebe být něco, cos doposud nedělal, může to být cokoli i klidně třídění odpadu, pokud k ničemu jinému by Ti tyto řádky neposloužili, tak minimálně tohle bude mít smysl.
Ze mě změna proto, že i malá změna vede ke změně větší. "Ze mě změna" také proto, že se na nás valí mnoho, toho, onoho, všeho a možná jsme se v tom všem nakonec ztratili. Někteří nevědí, co dělat aby byli šťastní či šťastnější, jiní nevědí, jestli to vůbec jde a pod falešnou grimasou, že je všechno O.K. jedeme jak motorové myši někam do propasti, možná úplně všichni. Někteří šťastní jsou a život je pro ně krásná cesta plná různých odboček, které zkoumají se zvědavostí dítěte a zjišťují, že každá situace má řešení.
Většinou opravdu řešení existuje na všechno a velmi brzo se nám ho i dostane, jenže se nám některá řešení zdají v ten daný okamžik spíš jako to nejhorší, co nás mohlo potkat a proto ho neumíme "vidět/uvidět/rozpoznat" natož přijmout, mylně si ho někdy interpretujeme jako další tu nejhorší věc (několikátou v řadě) co nás opět potkala, nejsme schopni ho třeba zpracovat a často hledáme něco dalšího a tak dlouho se nám děje to stejné dokola, dokud nepřijde něco, co jsme schopni zpracovat a přijmout, někdy až na několikátý pokus, někdy až ve chvíli, kdy už nám nic jiného nezbývá, jelikož všechny úhybné manévry jsme už vyzkoušeli. Až teprve poté se nám uleví, přitom si to komplikujeme sami.
Jiní životní sílu našli nebo jsou na správné cestě právě teď. Každý je, ať už více, či méně ovlivněn společností, ve které žije. Ano, je to pochopitelné. Moje cesta mi byla odmala jako hvězda svítící přede mnou naprosto jasná. Chtěla jsem být vlastně "jenom" šťastná, dělat něco, co bude mít smysl nejen pro mě, a co mě bude zároveň bavit - jako objevitel nových kontinentů jsem se chtěla dozvědět vše, co můžu, o různých uzdraveních či onemocněních duše, o tom, kde, co vzniká a jaké to má návaznosti na onemocnění těla fyzického. Stres známe asi všichni a možná už jsme se díky němu dostali do nějaké krizové situace. Zajímám se o duševní rozvoj ve všech podobách, zajímám se o psychiatrii a o to, jak psychika/duše vůbec funguje a co se v člověku odehrává, když mu na duši není dobře, i o to, co se odehrát může, co se děje přitom, potom, i předtím - v zkratce, co k onemocnění i uzdravení vše vede. Svět duševně nemocných či jednoduše řečeno - "bláznů", mě naprosto fascinoval od dětství.
Věnuji se už dlouho tomu, co mě skutečně zajímá a v této cestě pokračuji a vnímám mnoho souvislostí. Důležitým poselstvím, které chci sdělit je to, že hranice mezi tím, jestli se z tohoto už tak chaotického a bláznivého světa "nezblázníme nebo zblázníme" je zatracené křehká - stejně jako naše duše. To, že se nás řada věcí vědomě či podvědomě dotýká, je v podstatě ještě projev zdraví v nás samotných, jelikož jsme ve velké intenzitě obklopeni mnoha informacemi a upřímně řečeno, není to žádná sláva, co se na naši Zemi všechno, denně odehrává, je celkem jasné, že nás to chtě nechtě nějak ovlivňuje.
Když k tomu přidáme, co už všechno víme z historie, co se "jaksi vymklo" zdravému rozumu a kontrole nad ním a jaké to mělo následky (např. zvrácené ideologie jedinců, které společnost nepokládala za dostatečné nebezpečí), co se děje v přítomnosti a co nás napadá, že z toho může vzniknout v budoucnosti, tak máme celkem zaděláno na to, že dobře nám být z toho opravdu nemůže, což považuji za celkem logické a v podstatě ještě za zdravou reakci organismu a duše, na to všechno.
Zvykli jsme si oddělovat sebe od celku, i přesto, že jsme vlastně všichni jedna rodina a pak se přistihneme, že nám není úplně hej. To, že si to nepřipouštíme (že jsme rodina) je možná ochrana, obrana nebo nějaká forma, jak můžeme jít vůbec dál, ale zároveň si tolik neuvědomuje, že pak jdeme víc proti sobě. Vznikají opozice opozic na předchozí opozici a jedeme pořád dokola a pořád zpět.
Kořenem všeho zla je nedostatek poznání. Ideologie, fanatismus náboženský či nenáboženský, vše je tvořeno k ovlivňování masy a nikdy tomu nebylo jinak, vytrhávání jen částí informací z kontextu umocňuje a šíří tuto nevědomost dál. A to tak mocně nemocnou, jak si to lze jenom představit, vnucovat někomu tento způsob násilím je jedno z poznávacích znamení ideologie či fanatismu. Manipulace s informacemi je hnacím motorem a nástrojem pro zvrácené osoby, které svou vlastní omezenost, sebenenávist, nenaplněnost a zlo, skrývají pod rouškou tak kolosální, že do svého vnitřního pekla, chtějí stáhnout, co nejvíce lidí. Aby si tento záměr mohli ještě lépe obhájit, nejen před sebou, vyberou si často nějakou tezi známé často již nežijící "autority" jejíž myšlenky ovlivnili větší masu lidí již v minulosti a tu potom aplikují, často přeformulovanou či zrůdně pokřivenou tak, aby bylo možné vytvořit nesmysl s náboženským požehnáním. Asi proto, aby se to mohlo jevit méně nesmyslně či aby se prvoplánově zrůdný záměr chorého mozku a prázdného srdce mohl přisoudit něčemu většímu, protože víra v kombinaci s neznalostí je nejlépe zneužitelná.
Vzhledem k tomu, jak s těmi všemi vymoženostmi zacházíme, vyvstává otázka, jestli všichni ti, kteří rozhodují a dělají často rozhodnutí velmi zásadní, nejsou tak nějak opravdu skutečně nemocní, nemocní v tom směru, že už mají problém rozlišit dobro od zla, a potřebu/nutnost od přepychu a plýtvání či od nabaženosti tak morbidní, že se obrací proti jim samotným a následky si neseme všichni, jak už to tak bývá, protože vše má návaznost, i přesto, že si to ne vždy uvědomujeme.
Společnost/kultura, kterou jsme součástí nám dává spousty pohodlí, ale zároveň je naše pozornost geniálně odvedena těmi všemi informacemi, které na nás volají ze všech stran a za každým rohem v grandiózní kombinaci potřeby přežití, potřeby realizace. Tento koktejl výše zmíněného v tomto systému a společnosti, ve které žijeme, nám pak vědomě či podvědomě podsouvá skvělou myšlenku, že musíme a máme běžet závod o život, abychom se měli dobře, závod o barevné papírky, o uplatnění, o získání lepší práce, o získání prosperity, protože tak se to dělá a tak to dělají ti úspěšní, ti úspěšní mají pak hodně barevných papírků a mají čas na život, tak jak si ho přáli žít, mají i více času na svoje koníčky. Dokonce i na ně. Může být něco vtipnějšího? Není trochu smutné, že spousta lidí se chce přetrhnout proto, aby dělali práci, která je nebaví, kvůli tomu, aby měli pak čas na něco, co je skutečně baví? Vtipné to není, je smutné, že jsou lidi ve stavu, ve kterém se takřka odrovnají, aby se pak léčili tím, že dělají něco, co je skutečně baví. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě.
Jen tak nějak máme asi pocit, že když to všude kolem vidíme, tak, že se ten život lépe žije s větším množstvím papírků líp a lehčeji, můžeme si totiž pak dopřát, co skutečně chceme, můžeme si kupovat kvalitnější jídlo, a více všeho, co rozlišujeme jako kvalitnější, stejně často utrácíme peníze za kraviny. Kvantum a hromady věcí, co vlastně nepotřebujeme je materiální nadbytek často v přímé úměře pustoty a prázdnosti naší duše.
Nemyslím tím ani tolik přepych či kvalitu, kterou si dovolíme proto, abychom se obklopili tím, co nám dělá skutečně dobře na duši - to, že žijeme v nějakém pořádku nebo pořádkumilovném chaosu je věcí každého zvlášť, jen už nepřemýšlíme tolik do důsledků.
Zkrátka jen rozlišuji to, že často více věcí, které nás obklopují, jsou jen nepotřebným nadbytkem, kterým je často prezentována bída a prázdnota naší duše, tzn. všechny možné hadry a krámy jsou často jen náplastí na něco, co nevíme, jak léčit...
Aniž by si toho někdo výrazněji všiml, možná ty naše autority, co rozhodují, v podobě vlády této, vlád, co už padly nebo přijdou či vlády vlád např.v EU, nemají úplně moc rozeznávat dobro od zla, případně se jedná o nějakou zvláštní zálibu věci zkomplikovat natolik, aby se pak museli zase rozmotávat, což už se mnohokrát vymstilo.
Žijeme v době, kdy máme všechno, na co si vzpomeneme a jsme nešťastnější než kdykoli předtím (alespoň v množství a četnosti užívání antidepresiv a psychofarmak na 1 osobu u nás v ČR, a nejen v ČR). Materiální potěšení není potravou pro naše duše, a jelikož je možné si za peníze koupit už takřka všechno, tak nám nadšení ani dlouho nevydří, spíše je nám o to hůř.
Někde v hloubi duše víme, někdo to ví okamžitě a naprosto přirozeně (třeba už od narození, bez toho aby se dostával do její hloubky, a někdo jen na nějaký čas to všechno zapomněl), že ten nejtěžší úkol, co tu máme a k čemu je třeba se učit, je to se jen dostat zase "na začátek", do čistoty/přirozenosti/zdraví/lásky. TO je totiž přirozený duševní i tělesný stav = to je zdraví.
Jedno je jisté, dospějeme k tomu (snad) nakonec všichni: Jakmile člověk začne potlačovat sebe a nechá se semlít v tom, co od něho kdosi a cosi očekává, je jednou nohou na druhém břehu - může onemocnět jak duševně (deprese, manické stavy střídané s depresemi, případně jenom deprese, či všechny možné neurotické poruchy, a nejrozmanitější psychotické ataky či onemocnění, atd.), tak i tělesně.
Je to proto, že duše je s naším tělem v totálním propojení a protože mě se povedlo se "zbláznit", či zhroutit/vyhořet/explodovat nejen z pocitů totální tíhy, mohla jsem zase žít. Je to tak uvolňující pocit, že stojí za to nedospět až do té nejkrajnější fáze, protože je to fáze s celkem napínavým a nejasným koncem a taky proto, že tato fáze je pak těžce vykoupena množstvím psychofarmak, které pak zřejmě budete nějakou dobu brát - v naší západní kultuře, je to tedy ten nejběžnější postup, kterého se vám dostane jako běžného a většinovou společností uznávaného "řešení neřešení" na vaše duševní trable/potíže/onemocnění.
Nicméně píši to proto, že když by se mi toto nepoštěstilo, nedokázala bych třeba tu sílu najít v tak jasné podobě v sobě - pomoci si, pak bych se ani nedokázala zvednout a žít, tak jak cítím, že jsem chtěla a nežila bych, jak žiju teď - neuměla bych si uvědomit, že každý má svoji cestu a že existují i zkratky, zkrátka bych nenašla to, co cítím, že je pro mě vhodné dělat a jakým směrem se ubírat, nenašla bych to, co mě neskutečně baví, tzn. co žiju nyní a neuvědomila bych si dostatečně vědomě, že jsem to věděla odmala - už jako dítě. Neuzdravila bych sebe, nemohla bych pomáhat dalším lidem a nepsala bych tyto řádky. Když bych poslouchala to, co mi kdo říká, už bych tady nebyla. Důležité je totiž uchovat si odvahu a důvěřovat v sebe i ve chvíli, kdy je tak strašně lákavé svěřit to někomu jinému. Pokud bych neexperimentovala, neptala se, nehledala odpovědi, nepochopila bych, jak se uzdravit, najít si svůj smysl v tomto zvláštně nesmyslném světě (kdy vše nepoznané nazývají především ti největší primitivové, primitivním) a že k tomu nepotřebuju takřka nikoho, tedy rozhodně nepotřebuju farmaceutický průmysl - vše, co skutečně potřebujeme, se nám dostává v té nejjednodušší a nejčistší podobě, a máme to také všichni v sobě - je to intuice, a v té fyzické formě pak - byliny, strava, co si uděláme z kvalitních surovin a s láskou - to je ta substance. Život je vývoj/pohyb/posun, jsme na cestě, každý den, každou hodinu, každou vteřinu, onemocníme často tehdy jen proto, že se zastavíme/ustrneme/zpasivníme. Tělo nám dává dostatek signálů včas.
Např. u mě je to, co mě nejvíce baví, to stejné, co mě zajímalo odmala a na co jsem pouze na nějaký čas zapomněla, možná z obavy, jestli je to dostatečně perspektivní. Zjednoduším to v této větě: Žít svobodně a tak, jak nejlépe mohu, abych se mohla realizovat v tom, co mě zároveň baví, jak už jsem zmínila výše.
I když žijeme ve společnosti, která má spousty limitů, tak má tato naše společnost - myslím v ČR i ohromnou spoustu svobody. Proto více žijme v přítomnosti a nehleďme na minulost nebo se neobávejme budoucnosti z dějů, které se nakonec třeba ani nestanou. Co nás ale tíží řešme zároveň neodkladně a čemu nerozumíme zkusme chápat tím, že se o to téma zajímáme, nezapomínejme se ptát a dělat něco ve chvílích, kdy obavy z toho, jak se bude budoucnost ubírat, máme skutečně relevantní a oprávněné. Nebuďme zkrátka pasivní.
Ano i mě trápí situace na Ukrajině a to kam to může vést, a kam můžou vést všechny možné konflikty jak na Blízkém Východě atd., i jiné katastrofické věci, které se denně dějí, myslím si, že to trápí nás všechny, přesto se snažím žít teď nejlépe, jak dovedu. Vlastně jsem vždy žila nejlépe, jak jsem dovedla. :-)
Dělám malé změny, které dělat můžu a ovlivňuji to, co ovlivnit můžu. Dělejme malé změny. Každá malá změna vede ke změně větší a ZMĚNA ZE MĚ, Z TEBE, Z NÁS, PROJEVÍ SE PAK I VE ZMĚNĚ ZEMĚ. Mluvím i o maličkostech, ať si je každý najde, tak jak cítí, že je to třeba a jak on sám může a na co se cítí, že zvládne, např. i třídění odpadu nebo konzumování potravin, jejichž výrobce nebo farmář, od kterého pak potraviny kupujeme, má alespoň nějakou úctu k přírodě a používá takové prostředky, které škodí v té nejmenší míře a v tom ideálním případě neškodí vůbec, což je spíše moje přání, jelikož, abychom se najedli a měli se "dobře", tak pro naše uspokojení a plné pupky příroda zkrátka trpí, tím myslím např. i masivní odlesňování kvůli palmě olejné, jejíž olej je přítomen ve velkém množství potravin, převážně polotovarů a který našemu tělu škodí. Navíc v důsledku jejího vysazování na územích převážně v rovníkových pásmech světa, se kácí a vypalují deštné pralesy, umírají zvířata naprosto zbytečně a všeobecně se tímto napomáhá ke katastrofě, která může mít nezvratné a katastrofické následky pro celou planetu.
Všichni máme život, nejen ten svůj, ve svých rukou a nejhorší je asi litovat toho, co jsme nikdy neudělali. Věřím, že pokud člověk ví kam kráčí, nakonec tam dojde, vždycky.
Krásný den Clarissa
Avšak síla snů a lásky,
Mysleme více na to, co nevidíme, abychom se mohli zase dívat..
Všechno a nic
Jako malá chtěla jsem znát všechny nitě,
z kterých upletly se tyhle sítě..
beze snů a bez snění..
je otázkou dnů a sázky..
většinou nic nezmění..
Clarissa V.
Březen 2002
