O psychice

1.díl - uvedu zde na pokračování to, co jsem na toto téma napsala při svém studiu a poté obhájila na výbornou před komisí z řad odborníků

1                     Úvod

    Duše každého člověka, stejně jako člověk samotný jsou naprostým originálem. Nejvíc o sobě a své duši ví každý sám. Životní události, situace očekávané i neočekávané každý absorbujeme, přijímáme a vyrovnáme se s nimi, jak sami umíme, chceme nebo můžeme. Někdy taky nezbývá na výběr, takže i musíme. To jak s těmito zkušenostmi zacházíme se neomylně zapisuje do nás samotných „do našeho já“. Nebo chceme-li tak do našeho srdce, do duše.

    Někdy se však člověk nedokáže nebo nemůže zorientovat s tím, co se v něm odehrává. I navzdory tomu, že z vnějšího pohledu neprožívá nějaké těžké „životní období“.

Jako by se ztratil sám v sobě, a to aniž by to tušil. Pokud se tohle stane a člověk neví, jakým způsobem má dále fungovat, může to být z několika důvodů.

Jedním důvodem může být, že nečekaně dlouho situaci zpracovává a proto dočasně dochází k „otupení“ myšlenkových procesů, nepředstavuje to však pro nás nějaké závažnější nebezpečí, protože se brzy dostaneme zpět do „normálu“.

Dalším důvodem může být to, že přichází něco mnohem závažnějšího, co pro nás může znamenat nepředstavitelné cesty, kterým sami nerozumíme. Může se totiž jednat o onemocnění naší duše, tedy o duševní nemoc nebo o její první a třeba i poslední ataku. Duševní nemoc nám ale může velmi závažným způsobem změnit vše, co jsme doposud byli schopní dělat, jak jsme byli zvyklí jednat, chovat se a celkově žít. Může nám změnit hodnotový žebříček, může zacloumat s našimi potřebami, způsoby komunikace. Může vlastně úplně všechno. Hranice neexistují, vše je možné, neuvěřitelné a bohužel někdy natolik jasné, že to dává smysl jen nám samotným.

Zlomenou nohu nebo nachlazení v podobě angíny – to je na člověku patrné. Lidé nás se sádrou na noze dokonce pustí sednout, praktický lékař napíše antibiotika a neschopenku – je totiž jasné a zcela viditelné, že jsme nemocní. Ale v případě onemocnění duše nemusíme vůbec nemocně vypadat, začínáme být „ne-mocní“ sami nad sebou i nad vším, co se v nás odehrává. Ostatním se můžeme jevit naprosto zdraví. O to větší můžeme zažít nepochopení. Nedokážu si představit jediného člověka, který aniž by měl nějakou svou vlastní nebo přenesenou zkušenost s psychiatrickým onemocněním, by byl schopen jednat a orientovat se s nově přicházejícími symptomy. Nebude se schopen orientovat už jen proto, že pokud zažívá několik nových situaci prvně a najednou, tak nemá s čím srovnávat.  A tudíž se zorientuje v nové situaci, jak nejlépe bude umět bez předchozích zkušeností.

Zaměření moji práce na DPS Ondřejov spolu s názory odborné a laické veřejnosti, jsem si vybrala z důvodu, že je to zařízení poskytující pomoc duševně nemocným lidem a názory, které jsem selektovala, jsou důležitým vodítkem pohledu čtyř skupin lidí na duševní onemocnění.

Měla jsem k tomu částečně i osobní důvody, jelikož jsem v rodině měla člověka, který prošel psychiatrickou zkušeností. Jeho život skončil tragickým činem, který není dosud zcela vysvětlen.  Dále moje velmi blízká kamarádka se celkem dlouho potýkala s psychickými obtížemi a její příběh mne velice zaujal. Jedním z dalších důvodů je to, že o psychiatrii jsem se velmi dlouho zajímala již před absolvováním svojí praxe.

 Hlavním cíle mojí práce jsou:

·          Popsat hlavní charakteristiku duševních onemocnění z pohledu sociální práce

·          Popsat význam a funkci DPS Ondřejov jako intermediárně fungující organizace

Za další cíl v praktické části jsem si zvolila:

·          Na základě dotazníku interpretace názorů, jak se na duševní onemocnění dívají vybrané skupiny lidí

Svoji práci dělím na teoretickou a praktickou část.

V teoretické části se zaměřuji na popis a funkčnost DPS Ondřejov.  Zachycuji duševní onemocnění, především schizofrenii, jelikož cílová skupina klientů DPS Ondřejov, jsou lidé, kteří mají za sebou 1 - 3 ataky schizofrenní či schizoafektivní psychózy. Soustředím se na to, jak lze vymezit psychiatrického klienta a v souvislosti s ním i přibližuji význam a souvislost medikace a klienta. Dále zachycuji týmovou práci v tomto typu zařízení a náplň sociálního pracovníka, který zde působí a je velmi úzce propojen s klienty v chráněném bydlení, protože zajišťuje konkrétně jejich postupné krůčky k možné seberealizaci, či další resocializaci v prostředí, ve kterém se v souvislosti s chráněným bydlením, nově nachází.

V praktické části jsem se zaměřila na zpracování dat z dotazníku, který jsem distribuovala čtyřem skupinám lidí, kteří se jak v běžném životě, tak i v tomto dotazníku vzájemně prolínají a působí na sebe. Jsou to odborníci pečující o lidi s duševním onemocněním, studenti pomáhajících profesí, veřejnost a lidé ze sdružení Sympathea a Ondřej.

Vzhledem k mému předchozímu studiu na VOŠ EA jsem absolvovala dlouhodobou praxi v DPS Ondřejov.

Svou Absolventskou praxi jsem započala s  klienty v DPS Ondřejov, dále pak v  chráněném bytě vedeném pod DPS Ondřejov. Pracoviště pro výkon praxe bylo DPS Ondřejov, nejvíce jsem však navštěvovala klienty a pracovala s nimi v chráněném bytě v Praze – Nuslích. Do chráněného bytu jsem za klienty docházela a naplňovala s nimi konkrétní body individuálního plánu, které byly potřeba v danou chvíli s klienty posilovat, rozvíjet a dále na nich pracovat. Individuální plán s klienty jsem vytvořila dle jejich potřeb, přání a budoucímu směřování. O tom, co by bylo přínosné pro jednotlivé klienty jsem jednala se svoji konzultantkou praxe. Nejen moje absolvovaná praxe v DPS Ondřejov mě vedla k tomu, že jsem se zaměřila na otázky, které rozvádím v praktické části, jsou to předpoklady, které jsem se rozhodla vyzdvihnout a odpovědět na ně prostřednictvím dotazníku.

Hypotéza č. 1: Každý člověk se ve svém životě minimálně jednou setká s osobou, která prošla duševním onemocněním.

Hypotéza č. 2: Názor, že převažující počet respondentů si nedokáže představit, duševně nemocného člověka jako svého celoživotního partnera.

Hypotéza č. 3: Duševní nemoc lze zmírnit či potlačit změnou životního stylu.

Hypotéza č. 4: Názor, že duševně nemocní by se neměli léčit v izolovaných institucích.

Hypotéza č. 5: Názor, že duševně nemocného člověka by si většina lidí nedokázala představit jako svého spolupracovníka.



2.díl

2                     DPS Ondřejov

Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov je ambulantní zdravotnické zařízení, které nabízí komplexní psychiatrickou, psychologickou a psychoterapeutickou péči. Toto sanatorium má mnoholetou tradici. „Primářem centra je MUDr. Martin Jarolímek. Specializuje se zejména na léčbu schizofrenie a psychotických poruch, dále pak nabízí léčbu závislostí na alkoholu. Pacienti zde dostanou individuální péči, nabízí také dle potřeby skupinovou psychoterapii, psychodiagnostiku, rehabilitační cvičení, intenzivní terapeutické programy, pobytové akce.“[1]

3                     Přehled duševních nemocí dle MKCH

Krize a duševní nemoc, obhajoba užívání tohoto pojmu nemoci v psychiatrické péči souvisí s objektivními i subjektivními pocity a průběhem toho, co klient pociťuje. 

„Nevím, co se to se mnou děje. Všechno se změnilo, jako bych se nepoznával. Ať se snažím, jak jen můžu, je to k ničemu“. Nemoc se odehrává v různých dimenzích. Postižení pociťují subjektivně jakousi změnu, jejich vnímání je zúženo, jsou úzkostní a kvůli svým potížím mohou pracovat jen s velkou námahou nebo vůbec ne.

„Na profesionální úrovni určují nemoc na základě předem určených kritérií a klasifikačních systémů kompetentní odborníci. Nemoci je možnost dát jméno, např. deprese (Wiesack, 1995). Pojmenování nemoci může mít nevýhody: stigmatizaci s následnou izolací, monokauzální nosologické koncepty, zaměření na nemoc místo na možné vnitřní zdroje (Blankenburg, 1989).

Užívání pojmu nemocí však přináší i mnohé výhody: role pacienta a pomáhajícího jsou jasně definovány, s pomocí vědeckých poznatků je možné nemoc lépe vysvětlit a porozumět jí, procesy vzniku nemoci a uzdravení se stávají transparentnější.

Nemoci je možné rozumět jako „stavu nerovnováhy, na jehož uvedení do původního stavu nestačí vlastní zdroje (adaptační a překonávajíc mechanismy, změna dané situace) (Frischenschlager, 1995). O. Frischenschlager shrnul tímto popisem psychické a tělesné, akutní a chronické nemoci. Poukazuje na to, že terapeutický postup představuje „zásah do autoregulační sféry individua“.

Odborníci, kteří jsou kompetentní pro určitou nemoc, disponují na jedné straně možností nemoc určovat, navrhovat pacientovi způsob ošetření a s jeho pomocí jej provádět; na druhé straně může být jejich péče úspěšná pouze tehdy, když se podaří s jistou dávkou skromnosti dbát na „autoregulační sféru individua“, ocenit ji a také získat pacienta k aktivní spolupráci. V průběhu tohoto procesu přispívá pojem nemoci ke zvěcnění. Neměl by být užíván ve smyslu sociokulturního hodnotového soudu, ale ve smyslu popisu postižení, omezení určité schopnosti, určitého „nemoci jinak“ (Blankenburg, 1989)

V průběhu nemoci, v procesu uzdravování ve vedle pozorování fenoménů nemoci klade stále více důraz na to, čeho je pacient zase schopen. A také na to, co může přispět k tomu, aby si osvojil nové schopnosti (zaměření na vlastní zdroje).“[2]

Mezinárodní klasifikace chorob (MKCH) třídí jednotlivé choroby do standardně vymezených variant chorob s cílem jejich souborného statistického zpracování. 

Duševní poruchy – uvnitř jednotlivých skupin této třídy se tvoří nejčastěji podle etiologického hlediska, ale i podle charakteru choroby, popřípadě podle lokalizace. 

MKCH je víceúčelovou klasifikací a proto nemůže vyjadřovat všechny požadavky.

·          „F0 – psychické poruchy organické, včetně symptomatických

·          F1 – psychické poruchy a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek

·          F2 - schizofrenie, schizotypové stavy a poruchy s bludným obsahem

·          F3 - poruchy nálady (afektivní poruchy) 

·          F4 - poruchy neurotické, poruchy vznikající ve vztahu ke stresu a somatoformní poruchy 

·          F5 - fyziologické dysfunkce spojené s psychickými nebo behaviorálními faktory 

·          F6 - abnormality dospělé osobnosti a poruch a poruchy chování 

·          F7 - mentální retardace 

·          F8 - vývojové poruchy 

·          F9 - poruchy emocí a chování, které začínají v dětství nebo adolescenci“

Na základě převažující psychopatologie se schizofrenní poruchy dělí na několik klinických forem:

·          F20 – schizofrenie

·          F20.0 – paranoidní schizofrenie 

·          F20.1 – Hebefrenní schizofrenie 

·          F20.2 – Katatonní schizofrenie 

·          F20.3 – Nediferencovaná schizofrenie 

·          F20.5 – Reziduální schizofrenie 

·          F20.6 – Simplexní schizofrenie 

·          F20.4 – je vyčleněna pro postpsychotickou depresi“[3] 

[1]URL: <http://www.ondrejov.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1> [26.10.2012].

[2] Wiesack, In Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 13

[3]  Svoboda (ed.) a kolektiv, 2006, s. 184