Ještě než se začtete, milý čtenáři, dovolte mi malou poznámku, poslouží k Vaší lepší orientaci. V úplně prvním příspěvku, který naleznete zde: "Proč ze mě změna" I.díl - představení popisuji proč jsem se na toto téma ZMĚNY zaměřila, proč jsem založila tyto stránky, souvisí to i s tímto článkem, potažmo s celou "Ze mě změnou".
Podpořte svou on-line přítomností, komentářem, sdílením, to, co se již děje a bez čeho se v blízké budoucnosti neobejdeme, jsou to změny v nás, které se víc a častěji projevují i vně. Naleznete zde spousty dalších příspěvků, videí, námětů, témat, které Vám mohou pomoci ujistit se v tom, že to, co se děje není lehce rozdýchatelné a ani nic neřeší to přehlížet a že těch, kterým to není jedno, je více. Zkrátka nejste v tom sami.
Jednoduše si přidejte "Ze mě změnu...ZEMĚ ZMĚNU" na FB, kliknutím: "To se mi líbí", budou se Vám pak zobrazovat příspěvky automaticky a nic Vám neunikne, můžete přicházet se svými nápady a třeba se z toho zrodí něco, co pomůže ještě více realizovat přání všech, kterým záleží na tom, co se tady na Zemi, se zvířaty a s ekosystémem, s přírodou děje, a co se děje v nás a v našich duších, potažmo, co se děje s psychikou lidí, kteří na to reagují, podpořte sebe i nás tady: FB ze mě změna..ZEMĚ ZMĚNA
Mnoho lidí v dnešní době řeší to, co si např. ještě
před rokem nedovedli představit. Hodně se zrychluje čas, vše jakoby rychleji
plyne a utíká, lidé se začínají hodně obracet do sebe, do svého nitra,
hledají a mnozí nalézají odpovědi na
nejrůznější otázky.
V posledních letech nastal skutečný boom se všemi možnými technikami, které pomáhají lidem vracet se ke kořenům toho, co cítí, že je všude tady kolem nás i uvnitř nás - ke své podstatě a co nás na cestě k ní nějakým způsobem oslovuje, zasahuje, trápí. Jen jsme na to zapomněli. Je ale i pár těch, kteří trápení ostatních berou jako možnost se "napakovat" skrze právě neštěstí těch, kterým pomáhají. Je to všude, ať ve zdravotnictví - farmacii především, a primárně i v potravinářském průmyslu, najdeme to asi ve všech oborech a odvětvích, i v řadě spolků náboženského charakteru, proto není vyjimkou, že různé alternativní přístupy mají ve svých řadách ty, kteří by tam neměli co dělat, někteří toho zneužívají, přesně tak, jak se to děje i v jiných oborech a odvětvích.
Můj příběh se nenarodil přes noc, ale takřka přes noc se nastartovaly děje, které umocnily veškeré dění následující a které vedly k tomu, že teď toto píšu. Toto jsem začala psát měsíc a pár dní před mojí druhou očistou organismu - 1.3.2014 a poté se ve mně událo mnoho zajímavých procesů. Očistu zmiňuji proto, že i když to může znít jako klišé, tak skutečně strava na nás má obrovský vliv, vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži, proto se chci podělit o svoji zkušenost. Konkrétně řečeno, strava nás ovlivňuje, více než si jsme schopni či ochotni někdy si připustit, a důležité i je, dělat, co nás baví, a jíst, co nám chutná, co nám dělá dobře.
Já jsem měla např. potřebu chvíli jíst pouze ovoce a pít vodu, měla jsem chuť na grepy a šťávy, takže jsem poslechla svoje tělo a mělo to na mě jen pozitivní efekt (více popis toho, co se změnilo konkrétně u mě a jak to může pomoci vám - zde: www.zemezmena.blogspot.cz/p/co-jime.html). Vedle zásadních a velmi rychlých změnách na těle i psychice, jsem si začala po dlouhé době zase malovat a opět psát příběhy, ze kterých se rodily básně. Takto to šlo posloupně, po básni o Motýlovi (viz. stránka-tvoření + psaní: zemezmena.blogspot.cz/p/psani.html) jsem napsala příběh o Bohyni - lépe řečeno o jednotě (viz.dole pod tímto článkem - název "Všechno je jedno") a o tom, jak bych to navrhla já, když bych projektovala život a vesmír - představila jsem si situaci, kterou denně žijeme, což samo o sobě je dokonalé, ale my už vše vnímáme jako samozřejmost. Už nejsme ty děti, které se radují z toho, že vyšlo slunce, ptáček lítá a švitoří, tráva je zelená a obloha dokonale modrá, a že namalovat jí v celé své kráse, se nedaří ani těm nejlepším malířům světa - nestačí jim plátno ani barvy. Už nevnímáme tu posvátnou rovnováhu, že když bychom byli ke Slunci o něco blíž, tak bychom v mžiku shořeli v žáru a nevnímáme ani to, že být o něco dál, tak zhyneme umrznutím. Už nevnímáme tu dokonalost, kouzlo a nádheru, kterou nám život, život na Zemi ukazuje v každé chvilce a v každém příkladu a pohledu, je to v každém i sebemenším pocitu či myšlence. Zamyslela se nad tím, jaké bych zavedla kosmické provázanosti planet a všech živých bytostí, všech lidí, aby to vůbec mohlo vše fungovat a jak by to mělo zůstat spravedlivé....jak to zařídit, aby se mohlo vše neustále rodit a umírat, probouzet a usínat, přicházet a odcházet jako když den střídá noc a jaro přichází po zimě,.... jak to vše zařídit a udělat, když bych k tomu měla veškeré možné prostředky, tzn. když bych měla tu ohromnou a neomezenou tvořivou moc , ve které čas nehraje roli.
Je skutečně zajímavé, když se nad tím každý zvlášť zamyslí.. Mě v té chvíli došlo, jak je to vlastně celé geniální a že je v tom totální dokonalost. Jak by to vše mohlo fungovat lépe než jak to funguje? S tolika lidmi, zvířaty, tolika bytostmi, rostlinami, tolika entitami, tolika hvězdami, tolika vesmíry, s tolika galaxiemi, a s tím vším životem a se vším propojením, kdy jedno je závislé na druhém… Co tady vlastně děláme? Učíme se, plánujeme si, co chceme poznat a pak to poznáváme, a chvílemi tomu poznání věříme a chvílemi mu nevěříme? Co to všechno je? Vědec řekne: evoluce. Ale jsme fascinování a chápeme, jak je to všechno úžasné? Ve chvíli, kdy se sem zrodíme jako lidská bytost, lidský velvyslanec, tak hodně pochybujeme, ptáme se, jako děti prožíváme největší objevy a radujeme se ze všeho, a jak vyrůstáme přestáváme se radovat z toho, co nám jako malým připadalo dokonalé.
Netušíme, jen spoustu věcí velmi intenzivně cítíme...někteří více intenzivně, někteří méně, ale všichni něco cítíme. Neumíme mnohé z toho ani slovy pospat, ale pokud začneme poslouchat svoje srdce a vymaníme se z toho, jak funguje většina, a z toho, co si, kdo myslí, že je pro nás správné a nesprávné, tak se vše začne prostě a jednoduše dít, čím více si děláme vlastní názor na omílaná témata, tím častěji zjišťujeme, že k pochopení čehokoli do hloubky, potřebujeme mnoho informací a někdy i zjišťujeme, že náš prvotní pocit se nám potvrdil i poté, co jsme těch mnoho informací do hloubky prostudovaly. Spolu s pochopením se tvoří i pochybnosti - kritické myšlení, je třeba ho používat proto, abychom eliminovali jen jednostranný pohled, který by se nám sice nejvíce hodil, ale zkrátka není pak dostatečně objektivní. Něco vnímáme, něco cítíme a zároveň jsme neustále zkoušeni tím, zda je to realita nebo není a zjišťujeme i to, že jak pro koho, protože vše je relativní, nebo zda to není jen naše vlastní realita.. zda je to pravda nebo jen pocit. Jak je těžké tomu věřit, když nás společnost učí a odmala formuje k tomu, abychom dělali to či ono a tak jak se má. Dává nám spousty jasných hranic a mantinelů, co máme dělat, jací máme být a co dělat nemáme a čím být můžeme, musíme, nesmíme a nemáme. Spousta nařízení, pravidel, pokut, potřeb, nutností. Je tak těžké se v tom všem vyznat, nejdřív proto abychom tedy zapadli do laskavé náruče většiny, a je tak hrozně těžké se poté z této náruče vymanit a vyznat v tom, co je a není skutečně pravda pro nás samotné, abychom se z toho nezhroutili, protože třeba 20let žijeme podle toho, co nám společnost ukazovala jako jedinou a možnou cestu, a ve chvíli, kdy objevíme tu realitu všudypřítomnou a současně skrytou naším vlastním zaslepením - nikde příliš neuváděnou jako možný zdroj opravdového naplnění a štěstí, tak přesně ve chvílích této oscilace v obou světech se děje nejvíce zvratů či změn v naší duši, které mohou vyústit v psychická či fyziologická dramata uvnitř nás samých a mohou nás tak dostat do nerovnováhy, kde svádíme vlastní vnitřní boj mezi dobrem a zlem. Je sakra těžké zkusit zase hledat a nevzdat to. Pustit se do takové „hry na odhalení „ opětovně, může jenom blázen. Ano, je to tak. Pokud člověk prožije a naplno pocítí a procítí volání své duše a je-li toto volání dostatečně silné, může se velmi snadno ztratit, dlouho oscilovat v obou realitách (společnost, většina, realita, co nám byla dána x naše vlastní odhalení skutečnosti, kterou cítíme niterně uvnitř nás přes duši, tedy naší vlastní nalézanou pravdu a realitu) to není úplně pro nezkušeného člověka bezpečné, ale je to nebezpečně krásné a magnetizující.
V posledních letech nastal skutečný boom se všemi možnými technikami, které pomáhají lidem vracet se ke kořenům toho, co cítí, že je všude tady kolem nás i uvnitř nás - ke své podstatě a co nás na cestě k ní nějakým způsobem oslovuje, zasahuje, trápí. Jen jsme na to zapomněli. Je ale i pár těch, kteří trápení ostatních berou jako možnost se "napakovat" skrze právě neštěstí těch, kterým pomáhají. Je to všude, ať ve zdravotnictví - farmacii především, a primárně i v potravinářském průmyslu, najdeme to asi ve všech oborech a odvětvích, i v řadě spolků náboženského charakteru, proto není vyjimkou, že různé alternativní přístupy mají ve svých řadách ty, kteří by tam neměli co dělat, někteří toho zneužívají, přesně tak, jak se to děje i v jiných oborech a odvětvích.
Můj příběh se nenarodil přes noc, ale takřka přes noc se nastartovaly děje, které umocnily veškeré dění následující a které vedly k tomu, že teď toto píšu. Toto jsem začala psát měsíc a pár dní před mojí druhou očistou organismu - 1.3.2014 a poté se ve mně událo mnoho zajímavých procesů. Očistu zmiňuji proto, že i když to může znít jako klišé, tak skutečně strava na nás má obrovský vliv, vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži, proto se chci podělit o svoji zkušenost. Konkrétně řečeno, strava nás ovlivňuje, více než si jsme schopni či ochotni někdy si připustit, a důležité i je, dělat, co nás baví, a jíst, co nám chutná, co nám dělá dobře.
Já jsem měla např. potřebu chvíli jíst pouze ovoce a pít vodu, měla jsem chuť na grepy a šťávy, takže jsem poslechla svoje tělo a mělo to na mě jen pozitivní efekt (více popis toho, co se změnilo konkrétně u mě a jak to může pomoci vám - zde: www.zemezmena.blogspot.cz/p/co-jime.html). Vedle zásadních a velmi rychlých změnách na těle i psychice, jsem si začala po dlouhé době zase malovat a opět psát příběhy, ze kterých se rodily básně. Takto to šlo posloupně, po básni o Motýlovi (viz. stránka-tvoření + psaní: zemezmena.blogspot.cz/p/psani.html) jsem napsala příběh o Bohyni - lépe řečeno o jednotě (viz.dole pod tímto článkem - název "Všechno je jedno") a o tom, jak bych to navrhla já, když bych projektovala život a vesmír - představila jsem si situaci, kterou denně žijeme, což samo o sobě je dokonalé, ale my už vše vnímáme jako samozřejmost. Už nejsme ty děti, které se radují z toho, že vyšlo slunce, ptáček lítá a švitoří, tráva je zelená a obloha dokonale modrá, a že namalovat jí v celé své kráse, se nedaří ani těm nejlepším malířům světa - nestačí jim plátno ani barvy. Už nevnímáme tu posvátnou rovnováhu, že když bychom byli ke Slunci o něco blíž, tak bychom v mžiku shořeli v žáru a nevnímáme ani to, že být o něco dál, tak zhyneme umrznutím. Už nevnímáme tu dokonalost, kouzlo a nádheru, kterou nám život, život na Zemi ukazuje v každé chvilce a v každém příkladu a pohledu, je to v každém i sebemenším pocitu či myšlence. Zamyslela se nad tím, jaké bych zavedla kosmické provázanosti planet a všech živých bytostí, všech lidí, aby to vůbec mohlo vše fungovat a jak by to mělo zůstat spravedlivé....jak to zařídit, aby se mohlo vše neustále rodit a umírat, probouzet a usínat, přicházet a odcházet jako když den střídá noc a jaro přichází po zimě,.... jak to vše zařídit a udělat, když bych k tomu měla veškeré možné prostředky, tzn. když bych měla tu ohromnou a neomezenou tvořivou moc , ve které čas nehraje roli.
Je skutečně zajímavé, když se nad tím každý zvlášť zamyslí.. Mě v té chvíli došlo, jak je to vlastně celé geniální a že je v tom totální dokonalost. Jak by to vše mohlo fungovat lépe než jak to funguje? S tolika lidmi, zvířaty, tolika bytostmi, rostlinami, tolika entitami, tolika hvězdami, tolika vesmíry, s tolika galaxiemi, a s tím vším životem a se vším propojením, kdy jedno je závislé na druhém… Co tady vlastně děláme? Učíme se, plánujeme si, co chceme poznat a pak to poznáváme, a chvílemi tomu poznání věříme a chvílemi mu nevěříme? Co to všechno je? Vědec řekne: evoluce. Ale jsme fascinování a chápeme, jak je to všechno úžasné? Ve chvíli, kdy se sem zrodíme jako lidská bytost, lidský velvyslanec, tak hodně pochybujeme, ptáme se, jako děti prožíváme největší objevy a radujeme se ze všeho, a jak vyrůstáme přestáváme se radovat z toho, co nám jako malým připadalo dokonalé.
Netušíme, jen spoustu věcí velmi intenzivně cítíme...někteří více intenzivně, někteří méně, ale všichni něco cítíme. Neumíme mnohé z toho ani slovy pospat, ale pokud začneme poslouchat svoje srdce a vymaníme se z toho, jak funguje většina, a z toho, co si, kdo myslí, že je pro nás správné a nesprávné, tak se vše začne prostě a jednoduše dít, čím více si děláme vlastní názor na omílaná témata, tím častěji zjišťujeme, že k pochopení čehokoli do hloubky, potřebujeme mnoho informací a někdy i zjišťujeme, že náš prvotní pocit se nám potvrdil i poté, co jsme těch mnoho informací do hloubky prostudovaly. Spolu s pochopením se tvoří i pochybnosti - kritické myšlení, je třeba ho používat proto, abychom eliminovali jen jednostranný pohled, který by se nám sice nejvíce hodil, ale zkrátka není pak dostatečně objektivní. Něco vnímáme, něco cítíme a zároveň jsme neustále zkoušeni tím, zda je to realita nebo není a zjišťujeme i to, že jak pro koho, protože vše je relativní, nebo zda to není jen naše vlastní realita.. zda je to pravda nebo jen pocit. Jak je těžké tomu věřit, když nás společnost učí a odmala formuje k tomu, abychom dělali to či ono a tak jak se má. Dává nám spousty jasných hranic a mantinelů, co máme dělat, jací máme být a co dělat nemáme a čím být můžeme, musíme, nesmíme a nemáme. Spousta nařízení, pravidel, pokut, potřeb, nutností. Je tak těžké se v tom všem vyznat, nejdřív proto abychom tedy zapadli do laskavé náruče většiny, a je tak hrozně těžké se poté z této náruče vymanit a vyznat v tom, co je a není skutečně pravda pro nás samotné, abychom se z toho nezhroutili, protože třeba 20let žijeme podle toho, co nám společnost ukazovala jako jedinou a možnou cestu, a ve chvíli, kdy objevíme tu realitu všudypřítomnou a současně skrytou naším vlastním zaslepením - nikde příliš neuváděnou jako možný zdroj opravdového naplnění a štěstí, tak přesně ve chvílích této oscilace v obou světech se děje nejvíce zvratů či změn v naší duši, které mohou vyústit v psychická či fyziologická dramata uvnitř nás samých a mohou nás tak dostat do nerovnováhy, kde svádíme vlastní vnitřní boj mezi dobrem a zlem. Je sakra těžké zkusit zase hledat a nevzdat to. Pustit se do takové „hry na odhalení „ opětovně, může jenom blázen. Ano, je to tak. Pokud člověk prožije a naplno pocítí a procítí volání své duše a je-li toto volání dostatečně silné, může se velmi snadno ztratit, dlouho oscilovat v obou realitách (společnost, většina, realita, co nám byla dána x naše vlastní odhalení skutečnosti, kterou cítíme niterně uvnitř nás přes duši, tedy naší vlastní nalézanou pravdu a realitu) to není úplně pro nezkušeného člověka bezpečné, ale je to nebezpečně krásné a magnetizující.
Jedna skupina, a je to velká spousta lidí,
může být např. v takovéto citlivé chvíli lapena ve světě, který někteří nazývají psychospirituální krizí, jiní psychózou, jiní "bipolárkou", všechna tato pojmenování pro laickou veřejnost často spadají i do všeobecného ranku vnímaného jako duševní onemocnění, kde už tolik nerozlišují, co je co a spadá jim tam např. i endogenní a jiné deprese, neurotické poruchy či schizofrenie atd.. Míchat to dohromady nelze, ale tak jako tak jedno mají společné - vše se protíná v tom společném a jediném středobodu, kde se jedná o indispozice a bolest duše. Vznikající z mnoha příčin, které nebudu všechny vyjmenovávat, a každopádně v celé své křehkosti svádí naše duše boj, v sobě samé a s vlastními pravidly a
velmi se snaží se neztratit.
Do takového světa, kde duše svádí boj se může dostat třeba ten, kdo je otevřen jinému a novému vidění reality a připadá si na to sám, nebo kdy se možná nachází v těžké životní situaci (např. smrt blízkého, rozchod, nešťastné zamilování, či jiné tíživé situace) i skrze onemocnění fyzického těla (závažná nemoc, atd.) či naopak, kdy se mu vše daří a je ve velmi radostné fázi(zamilování, svatba, úspěchy jiné). Zkrátka do takového stavu se může dostat každý velmi rychle a lehce, případně se i do takového stavu dostane nevědomě či vědomě proto, že zkrátka chce a protože v takové vypjaté chvíli plné nejistot a zvratů ať pozitivních či negativních, je člověk mnohem citlivější, zranitelnější a ochoten zkusit téměř cokoli a tohle se jeví jako určitý únik před tím, co v sobě například i delší dobu potlačujeme a co najednou spatřuje světlo světa, ať důvody k tomu jsou jakékoli. Často i konzumace halucinogenů, většího množství alkoholu, léků nebo jiných látek, nabourává tu hranici a vede zde také velmi strmá cesta k duševní krizi, která by se třeba bez takové konzumace nikdy neprojevila či projevila tak jako tak, když k ní daná osoba má predispozice, ale to zmiňuji pouze na okraj, protože za to si člověk může ve velké míře zcela sám, i přesto, že je to dáno jinými spojitostmi a třeba i složitějšími okolnostmi, kterým se mu nedaří čelit bez užívání těchto látek.
Každopádně toto období je tak mocné protože je transformační a splňuje skoro všechny atributy pro zásadní změnu, která se může být začátkem něčeho nového, ale co se může jevit i taky jako alchymistická laboratoř těsně před explozí či bludiště s všemožnými lákadly a slepými uličkami, kde je možné se velmi dobře ztratit a přestat se orientovat. Pokud se člověk neztratí, bude chtít hledat dál, bude chtít naprosto přirozeně nalézat a bude lačný po vyřešení toho rébusu, a i z čisté zvědavosti, co přijde poté, se nechá strhnout vírem těchto pocitů, které připomínají něco, co dávno zná a jsou mu blíž než si mysel. Jsou totiž krásné. Pokud se naprosto uvolníte a poznáte či procítíte tento viditelný i neviditelný svět, který vám byl dlouho skryt, tak se začnou věci odvíjet tak rychle, že začnete znovu věřit na pohádky a na příběhy, kterým jste jako malé děti věřili. Ve spojitosti s tímto procesem se začne vše velmi zrychlovat a vy skoro každou chviličku využíváte k odpovědi na otázky, protože odpovědi se vám zkrátka dostává a ukazují se vám celkem svižně. Jenže zároveň, v tu chvíli, víte reálně, že jste dospělí a nejste děti, máte nějaké povinnosti, chodíte do práce nebo se staráte o rodinu např., i o sebe. A právě v těchto okamžicích máte možná dost sebereflexe, že jste schopni se vypnout či případně nějak uzemnit a vrátit se k tomu, co jste znali nebo zkrátka nepustíte tento barevný kouzelný kolotoč dál a budete si ho užívat a dávkovat po kouskách.
Jsou ale i
lidé, kteří se v takovou chvíli vypnout neumí, nechtějí nebo nemůžou. A
zde nastává další level, tím je totální odevzdání se tomu, co vás ve vaši
hloubce, šířce, velikosti převyšuje ještě desetitisíckrát.
A jak tohle může někdo ustát? No pokud to není řízený plán a vy jste se vědomě nepřipravovali na tuto cestu (např.s nějakým průvodcem, psychoterapeutem, šamanem, mistrem, člověkem, který vás vědomě vede a má k tomu potřebné zkušenosti, praxi i sebereflexi), tak tento nával energií, emocí, pocitů procítěných do nejskrytější buňky vašeho těla, s touto nečekanou a netušenou silou, zkrátka neustojíte. Poznání a procítění těchto zážitků se stane vaším možná nejkrásnějším avšak zároveň i jedním z nejbolestivějších prožitků, protože to zkrátka je objevení nového světa v nás samotných, a tak je dost těžké to pobrat. V našich zeměpisných šířkách se bez pomoci nějakého psychoterapeuta, psychologa nebo průvodce, který vám v tomto rozšířeném a plně projeveném stavu vašeho podvědomí, bude kontrolovanou pomocí a bude vám podporou, se často neobejdete.
Ano, vím, je těžké brát to jako plus a říkáte si možná, (ptáte se proč je zrovna tohle důvod ke gratulaci), když vše bude ještě hodně těžké, ale zmíním se o tom podrobněji níže, proč to za to stálo.
Každopádně pozitivní na tom všem je, že jste zbláznili z toho, že už jste nemohli dál, a pozitivní je to, že jste si to vědomě nechtěli možná delší dobu přiznat a proto to vaše psyché rozhodla za vás. Jste možná ti, kteří začali poslouchat hlas svého srdce, duše a celkově začali naslouchat svým pocitům, protože volání to bylo tak silné, že jste zkrátka nemohli jinak. Byli jste najednou tak bolaví, protože jste cítili všechno, cítili jste i bolest celého světa a tak mnoho věcí vám došlo téměř v okamžiku, že to byla extrémě intenzivní smršť pocitů, vhledů, obrazů, emocí, byla to zkrátka "síla". Asi jste prožili nějaký pocit spojení např. s jednotou a prožitky, které jste čerpali z poznání této jednoty všeho a všech v ten stejný moment, kdy jste na někoho či na nějaké konkrétní téma jenom pomysleli. Ta myšlenka stačila k tomu, abyste procítili nejintenzivnější a nejděsivější propojení se vším zároveň, a až tak mocně, že jste se nemohli jen tak k tomu všemu otočit zády a jít si lehnout. Usnout totiž nešlo. Možná jste se báli, že když usnete, tak to skončí a zase zapomenete jako už tolikrát.
Co vede k tomu, že když je to tak parádní, tak se zhroutíte jsem obecně popsala výše, ale ještě pro jistotu shrnu to nejpodstatnější. Cítíte z toho všeho znovuobjeveného tajemství bytí , příliv obrovské energie, jste najednou přítomni a rozumíte tomu v jaké masce, haluzi a nereálné realitě jste doposavad žili, byli jste jako ovečky – hodné a nevybočovali jste ze stáda, naučený a propracovaný systém fungování státu/země ve které žijete vás dokonale ovládl a najednou jste prozřeli a viděli i to neviditelné – tedy spíše jste to cítili, a natolik niterně, že to nešlo popřít. V této chvíli je už pozdě na to se vydat zpátky, nejde to už pouze proto, že nemůžete popřít to, co cítíte a čemu celou svou duší plně věříte, víte totiž někde v sobě, že pro vás je to pravda. Jak se vymanit a vrátit když nemůžete popřít sami sebe? Možná je to taky ale všechno jen výplod vaší fantazie, která vás kdesi dohání a vy to tak neradi slyšíte. Možná jste prostě jenom vadný článek a stádo jde na pastvu, zatímco vy se ztrácíte v hurikánu sněžné bouře a nevidíte často dál než na 2metry někdy na 2cm.
Do takového světa, kde duše svádí boj se může dostat třeba ten, kdo je otevřen jinému a novému vidění reality a připadá si na to sám, nebo kdy se možná nachází v těžké životní situaci (např. smrt blízkého, rozchod, nešťastné zamilování, či jiné tíživé situace) i skrze onemocnění fyzického těla (závažná nemoc, atd.) či naopak, kdy se mu vše daří a je ve velmi radostné fázi(zamilování, svatba, úspěchy jiné). Zkrátka do takového stavu se může dostat každý velmi rychle a lehce, případně se i do takového stavu dostane nevědomě či vědomě proto, že zkrátka chce a protože v takové vypjaté chvíli plné nejistot a zvratů ať pozitivních či negativních, je člověk mnohem citlivější, zranitelnější a ochoten zkusit téměř cokoli a tohle se jeví jako určitý únik před tím, co v sobě například i delší dobu potlačujeme a co najednou spatřuje světlo světa, ať důvody k tomu jsou jakékoli. Často i konzumace halucinogenů, většího množství alkoholu, léků nebo jiných látek, nabourává tu hranici a vede zde také velmi strmá cesta k duševní krizi, která by se třeba bez takové konzumace nikdy neprojevila či projevila tak jako tak, když k ní daná osoba má predispozice, ale to zmiňuji pouze na okraj, protože za to si člověk může ve velké míře zcela sám, i přesto, že je to dáno jinými spojitostmi a třeba i složitějšími okolnostmi, kterým se mu nedaří čelit bez užívání těchto látek.
Každopádně toto období je tak mocné protože je transformační a splňuje skoro všechny atributy pro zásadní změnu, která se může být začátkem něčeho nového, ale co se může jevit i taky jako alchymistická laboratoř těsně před explozí či bludiště s všemožnými lákadly a slepými uličkami, kde je možné se velmi dobře ztratit a přestat se orientovat. Pokud se člověk neztratí, bude chtít hledat dál, bude chtít naprosto přirozeně nalézat a bude lačný po vyřešení toho rébusu, a i z čisté zvědavosti, co přijde poté, se nechá strhnout vírem těchto pocitů, které připomínají něco, co dávno zná a jsou mu blíž než si mysel. Jsou totiž krásné. Pokud se naprosto uvolníte a poznáte či procítíte tento viditelný i neviditelný svět, který vám byl dlouho skryt, tak se začnou věci odvíjet tak rychle, že začnete znovu věřit na pohádky a na příběhy, kterým jste jako malé děti věřili. Ve spojitosti s tímto procesem se začne vše velmi zrychlovat a vy skoro každou chviličku využíváte k odpovědi na otázky, protože odpovědi se vám zkrátka dostává a ukazují se vám celkem svižně. Jenže zároveň, v tu chvíli, víte reálně, že jste dospělí a nejste děti, máte nějaké povinnosti, chodíte do práce nebo se staráte o rodinu např., i o sebe. A právě v těchto okamžicích máte možná dost sebereflexe, že jste schopni se vypnout či případně nějak uzemnit a vrátit se k tomu, co jste znali nebo zkrátka nepustíte tento barevný kouzelný kolotoč dál a budete si ho užívat a dávkovat po kouskách.
V tomto dokumentu (ve výpovědích lidí popisující stav poznání jednoty a nesmírné vesmírné inteligence a lásky) je dokonale popsán svět, který jsem já osobně v určitých prožitcích žila a který prožívají i lidé např. v duševní krizi či v podobné fázi duchovního vývoje i přesto, že se jste třeba krátce předtím byli ve fázi depresivní epizody, která může přecházet do stavů euforie, je to ten stejný svět, který nazývám barevný/kouzelný kolotoč, je obvykle obsažen v našich snech, ale ve chvíli, kdy se má duše vydala na výlet, jsem ho prožívala i ve dne a zároveň se snažila fungovat při denních běžných činnostech, šlo to těžko. Toto, co lidé zažívají a popisují jsem já prožívala bez jakékoli požité látky (jak ayahuasky či čehokoli jiného, myslím, že moje duše se vydala na výpravu a nic k tomu nepotřebovala, protože toto univerzální vědomí je stále přítomné). Tento svět byl kouzelný a je to ten stejný svět, který poznáváme běžně např. prostřednictvím snů. Tímto příměrem a prostřednictvím tohoto dokumentu se Vám lehčeji podaří pochopit to, o čem píši.
A jak tohle může někdo ustát? No pokud to není řízený plán a vy jste se vědomě nepřipravovali na tuto cestu (např.s nějakým průvodcem, psychoterapeutem, šamanem, mistrem, člověkem, který vás vědomě vede a má k tomu potřebné zkušenosti, praxi i sebereflexi), tak tento nával energií, emocí, pocitů procítěných do nejskrytější buňky vašeho těla, s touto nečekanou a netušenou silou, zkrátka neustojíte. Poznání a procítění těchto zážitků se stane vaším možná nejkrásnějším avšak zároveň i jedním z nejbolestivějších prožitků, protože to zkrátka je objevení nového světa v nás samotných, a tak je dost těžké to pobrat. V našich zeměpisných šířkách se bez pomoci nějakého psychoterapeuta, psychologa nebo průvodce, který vám v tomto rozšířeném a plně projeveném stavu vašeho podvědomí, bude kontrolovanou pomocí a bude vám podporou, se často neobejdete.
Psychoterapeuta, šamana a kontrolovanou pomoc v podobě asistence jiné zkušené osoby zmiňuji proto, že v tzv. zaostalých či jiných kulturách se v takovéto fázi člověk nenazývá magorem, bláznem nebo psychiatrickým pacientem, ale ve chvíli, kdy se u něj projevují vhledy a procesy, co se podobají např. stavu, kdy cítíte propojení s životem, bezpodmínečnou láskou, přírodou, Zemí, peklem, dobrem, vesmírem, silou Universa či silou, kterou definujete Bohem (ať si to každý nazve jak chce), tak jste podle starodávných učení "primitivních" kultur v procesu, kdy vaše duše potřebuje postoupit na další level či o další stupeň dál a velmi potřebuje tuto cestu dokončit v klidu - duše potřebuje, aby jí to bylo umožněno a proto jsou vám v těchto tzv. necivilizovaných, nekonzumních kulturách ochotni všichni pomoci často prostřednictvím šamana, který vám pomůže s projitím a zpracováním tohoto procesu, této vaší cesty, kdy duše prochází zkouškou ohněm. Sám šaman/vůdce kmene má tyto procesy již zpracované, vědomě se jim i vystavila a tím, že se neztratil, a především proto, že tyto fáze duše prožil a dokončil se mohl stát šamanem či autoritou kmene. U nás v nás v naší "vyspělé" civilizaci tuto autoritu šamana/odborníka na duši ztvárňuje osobnost psychiatra, psychoterapeuta. Často si ale nejsem jistá, že jsou někteří psychiatři skutečnými odborníky, je to dáno i tím, že málo z nich ten vnitřní svět duševně nemocných zná na vlastní kůži. Možná je to dáno nedostačujícím vhledem nebo malou odborností, kde chybí vlastní prožitek, poznání, moudrost, zkušenost nebo od každého něco, co je spojeno dohromady u jednoho takového odborníka přes duši - tedy psychiatra, terapeuta. I u nás v ČR se posledních pár let k lidem, kteří se dají definovat jako osoby v ne zcela jasně definovatelném stavu, ale evidentně v duševní krizi s ne zcela jasně definovatelnou psychiatrickou diagnózou, mění přístup odborníků přes duši, existuje i rozdílný přístup lékařů k vaší osobě, pokud máte k dispozici jiného odborníka, který při vás stojí a předá důležité informace o vás dál tomu do jehož péče budete svěřeni, tato spolupráce více stran pomáhá či usnadní vám projít tuto cestu, např.s minimem psychofarmak nebo jiných komplikací, které by mohli nastat. Tím odborníkem můžeme myslet ale i třeba blízkou osobu z rodiny. O tom, že v posledních letech nastal boom s ještě jiným přístupem k lidem v duševní krizi, která se nazývá psychospirituální, a jak se na to dívají lidé, kteří studovali a následují učení Stanislava Grofa, se můžete dočíst např tady: co je to psychospirituální krize a jak se projevuje, co ji spouští atd.
Každému se zamlouvá něco jiného, jiný název či pohled, ale to co spojuje různá názvosloví pro psychózu nebo pro spirituální krizi je nesmírná hloubka v prožívaní světů, které jsou mnohdy bolestivou poutí, kde je váš svět tomu reálnému světu tak blízko a současně tak daleko. Je to současně i nesmírně transformační proces. Jste možná ve spojení s něčím přesahujícím, můžeme to nazvat jakkoli, třeba Universum nebo naše "prvopodstata" a cítíte-li tento přiliv nového neznámého volání poprvé, tak je logické, že budete jednat tak, jak zvládnete. Případně nezvládnete a v takovém případě v naší
„vyspělé“ společnosti vás s největší pravděpodobností odveze rychlá
(sanitka), a to skoro s jistotou pokud nemáte někoho, kdo vám touto fází pomáhá projít. Tzn. odvezou vás zřejmě nejdříve někam na neurologii, protože vaše tělesné projevy budou
zřejmě nasvědčovat nějakému neurologickému problému, a poté vás převezou
nejčastěji na psychiatrii, nejlépe do PL Bohnic nebo na Karlák, pokud se nacházíte v Praze, pokud se nacházíte na malém městečku, vesničce, odvezou vás na jinou psychiatrickou kliniku někde v prvním větším městě od vašeho domova nebo od vašeho místa nálezu. V tuto
chvíli je s velkou pravděpodobností váš osud na nějaký čas zpečetěn.
Budete podrobeni přijímaní medikace –
psychofarmak, možná vás zbaví svéprávnosti po dobu hospitalizace, a tomuto
obrovskému tlaku se nejde úplně dobře bránit. Proti vám stojí systém protože vy
jste přece na psychiatrii, jste pacient, sice jste se zbláznili i třeba z nemocí tohoto světa, který je pln násilí a zla až to opravdu dokáže přes duši fyzicky bolet nebo jen z krásy a procitnutí,
které jste poprvé od svého dětství opět pocítili až zase nyní, protože vás třeba delší čas válcovali nemoci tohoto světa, nemocných vztahů či vaše vlastní bolesti, kterým jste nedávali průchod, případně vás válcoval a vyčerpával dlouhodobý stres a vy jste na chvíli uviděli něco jiného, případně se střídají stavy vnímání krásy a hrůz. Možná jste se
zbláznili z otevření či pootevření dlouho uzavřených kanálů duše, které všechny jiné
bytosti-zvířata, kromě člověka (z velké většiny), mají naprosto otevřený stále, myslím tím jen obyčejný instinkt, intuici, kterou jsme tak nějak, v této přetechnizované konzumní době, ztratili - případně si ji uchovali jen v minimální míře. Tím, že se k ní navrátíme taky můžeme být celkem dost ovlivněni a změní nám to či rozbourá určité struktury a návyky.
Ale
nyní (na psychiatrii) - stojí zde proti vám doktor – možná
již s diagnózou v ruce, stojí proti vám nebo s vámi rodina, a
přátelé vás nejspíše litují, protože jste se "zcvokli", nebo tomu častěji spolu
s rodinou spíše nerozumějí. Nikdo
neví, co se ve vás děje, co se stalo, možná to bylo rychlé jako blesk nebo se to táhlo dlouho, a nikdo
si nevšiml, že jste poslední dobou méně spali nebo vůbec, možná méně jedli nebo vůbec.
V této chvíli vám zbývá opravdu pogratulovat, protože jste se zřejmě
opravdu „zbláznili“ a prožili jste tzv. psychotickou ataku, psychózu či u "bipolárky" - tzv.manickou fázi, takto to nazvou lékaři - psychiatři. Pak ještě jeden pohled z jiného úhlu lékařů či psychoterapeutů, kteří následují učení Stanislava Grofa, to nazvou tzv. psychospirituální krizí.Ano, vím, je těžké brát to jako plus a říkáte si možná, (ptáte se proč je zrovna tohle důvod ke gratulaci), když vše bude ještě hodně těžké, ale zmíním se o tom podrobněji níže, proč to za to stálo.
Každopádně pozitivní na tom všem je, že jste zbláznili z toho, že už jste nemohli dál, a pozitivní je to, že jste si to vědomě nechtěli možná delší dobu přiznat a proto to vaše psyché rozhodla za vás. Jste možná ti, kteří začali poslouchat hlas svého srdce, duše a celkově začali naslouchat svým pocitům, protože volání to bylo tak silné, že jste zkrátka nemohli jinak. Byli jste najednou tak bolaví, protože jste cítili všechno, cítili jste i bolest celého světa a tak mnoho věcí vám došlo téměř v okamžiku, že to byla extrémě intenzivní smršť pocitů, vhledů, obrazů, emocí, byla to zkrátka "síla". Asi jste prožili nějaký pocit spojení např. s jednotou a prožitky, které jste čerpali z poznání této jednoty všeho a všech v ten stejný moment, kdy jste na někoho či na nějaké konkrétní téma jenom pomysleli. Ta myšlenka stačila k tomu, abyste procítili nejintenzivnější a nejděsivější propojení se vším zároveň, a až tak mocně, že jste se nemohli jen tak k tomu všemu otočit zády a jít si lehnout. Usnout totiž nešlo. Možná jste se báli, že když usnete, tak to skončí a zase zapomenete jako už tolikrát.
Co vede k tomu, že když je to tak parádní, tak se zhroutíte jsem obecně popsala výše, ale ještě pro jistotu shrnu to nejpodstatnější. Cítíte z toho všeho znovuobjeveného tajemství bytí , příliv obrovské energie, jste najednou přítomni a rozumíte tomu v jaké masce, haluzi a nereálné realitě jste doposavad žili, byli jste jako ovečky – hodné a nevybočovali jste ze stáda, naučený a propracovaný systém fungování státu/země ve které žijete vás dokonale ovládl a najednou jste prozřeli a viděli i to neviditelné – tedy spíše jste to cítili, a natolik niterně, že to nešlo popřít. V této chvíli je už pozdě na to se vydat zpátky, nejde to už pouze proto, že nemůžete popřít to, co cítíte a čemu celou svou duší plně věříte, víte totiž někde v sobě, že pro vás je to pravda. Jak se vymanit a vrátit když nemůžete popřít sami sebe? Možná je to taky ale všechno jen výplod vaší fantazie, která vás kdesi dohání a vy to tak neradi slyšíte. Možná jste prostě jenom vadný článek a stádo jde na pastvu, zatímco vy se ztrácíte v hurikánu sněžné bouře a nevidíte často dál než na 2metry někdy na 2cm.
A zde nastává zásadní zlom. Jak jsem se zmínila, buď se vědomě uzavřete protože tušíte, že vás to vede někam dál a že se možná dostanete za hranici svých možností, a nebo to pustíte, protože přestat v takové chvíli už není možné, případně je to natolik lákavé a magnetické, že prostě přestat nechcete a otěže pustíte totálně.
Ti, kteří tohle všechno umí a dokážou ještě zastavit a to je opravdu malá skupina, se pokusí uzemnit a prožívají zvláštní období a už na to nikdy nezapomenou, naopak budou dělat vše proto, abych nezapomněli a poznali ještě víc. Svojí cestou se budou dostávat stále blíže k tomu, aby to tajemné, skryté a jen doposavad lehce poodhalené, zase pocítili nebo budou vědomě a raději bezpečně chtít poznávat více a najdou si k tomu vhodné učitele, terapeuty, průvodce či vlastní cesty, protože dostatečně a ještě včas rozpoznali tu unikátní a magickou sílu, která je až nebezpečně přitahuje.
Druhá
skupina lidí, těch je o něco více, se pokusí na to všechno zapomenout, co nejdříve a časem se možná zase budou vědomě rozpomínat s o to větší opatrností. Jsou to ti, kteří se do těchto prožitků totálně položí až je
to pohltí a začnou se v tom krásném světě pomaličku ztrácet. Je toho tolik
nového, co objevujete, a stále to nepřestává, že chcete být v tom všem
dění přítomní a vše máte potřebu nasávat,
pochopit, především to ohromné množství informací, které k vám chodí, které přijímáte a které vás přijímat baví.
Odkud však chodí? Co je to za prostor, je to universum, je to váš mozek, jde to
ze srdce, je to volání a propojení vaší duše s dalšími světy, je to
dopamin, je to adrenalin, je to serotonin? Tohle všechno vás napadá. Je to chemická nerovnováha,
řeknou vám lékaři, potřebujete prášky, injekce, kurtace, elektrošoky, všechno
máme, všechno dáme, máte jednu
z mnoha psychiatrických diagnóz, a už se vezete.
O psychiatrii konkrétněji zde: http://zemezmena.blogspot.cz/p/basne.html. O bezpečnějším vysazováním léků zde: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3746821
Právě začíná
začátek konce vašeho semknutého, rozšířeného, či chcete-li, změněného stavu vědomí, tedy začal už předtím, ale teď v něm pokračujete. Jakmile
v tuto chvíli zapomenete co jste cítili a prožívali, a pod vlivem silných
psychofarmak začnete stagnovat a přestanete přemýšlet, tak v následujících
měsících či letech se začněte připravovat na pořádný očistec.O psychiatrii konkrétněji zde: http://zemezmena.blogspot.cz/p/basne.html. O bezpečnějším vysazováním léků zde: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3746821
Všechno se
vám totiž přeskládá do starých kolejí, díky psychofarmakům užívaných ve větších dávkách, se z vás stanou
roboti, chodící strnule, slintající osoby bez jiskry v oku, natož v duši, totálně vás
to dostane, byli jste sopka a teď jste doutnající kráter, který za svou erupci zaplatil málem tím plamenem, díky kterému byl živ. Jsou samozřejmě psychofarmaka, která nejsou takto silná a která pomáhají tisícům, milionům lidí na téhle planetě a jejich dávkování je v té nejvyladěnější míře pro vás obrovskou pomocí někdy i záchranou.
Jenže proč mám pocit, i když toto píšu, tak vás chci jen pro dočasnou chvíli utěšit a uklidnit? Myslím si totiž, že prášky rozhodně nejsou ten jediný a vhodný způsob řešení, tedy neřeší tu příčinu. Takže na nějakou chvíli proč ne a určitě jsou třeba, ale čeká vás makačka na sobě samých a to zatím žádná pilulka světa nikdy nevyřešila. Pokud zažijete totiž silnou ataku např. maniodepresivní psychózy, jinak řečeno bipolární poruchy, tak stejnou nebo podobnou nálož pak dostanete v psychofarmakách, aby jste se dostali opět do „normálu“. Mám ale pocit, že lékaři nám stejně do hlavy nevidí a čerpám tak i ze svých prožitků a zážitků s psychiatrií, které jsem prožila, když jsem si procházela tzv. fází bipolární poruchy, kterou pak zas následně jiný doktor specifikoval na blíže nespecifikovatelné, a zároveň čerpám z příběhů lidí, které osobně znám a které jsem poznala se stejnou nebo podobnou diagnózou, jsou to často lidi velmi moudří, zajímaví, inteligentní, kreativní, složití a kouzelní. Vlastně není člověk, kterého znám, o kterém bych si myslela, že je ve svém jádru vyloženě zlý, neznám takovou osobu, která by se s diagnozou bipolární poruchy projevovala jako agresivní jednotka, která by chtěla někdy ublížit někomu jinému než sama sobě.
Zkrátka myslím si, že nemoci psychického rázu – konkrétně v tzv. počátku manické či psychotické fáze, jsou u někoho spíše transcendentálním zážitkem, který nás neodkladně upozorňuje na něco, co už nemůžeme déle přehlížet, a stane se až tak silným, že ho zkrátka není lehké ustát. A pokud se dostanete do fáze, že berete opravdu hodně psychofarmak, pak vězte, že nějakou dobu vám dobře nebude, nemáte totiž sílu se ani napít nebo si zajít na procházku, nemáte sílu na nic. Ale vše je cesta, takže není třeba zoufat, jen nezůstaňte v pocitu beznaděje příliš dlouho a staňte se více zas těmi zvídavými dětmi, které si s nadšením sobě vlastním zkusí najít nějakého vhodného terapeuta, psychologa, zkrátka mluvte a pracujte na sobě s pomocí různých technik, protože to vám může zcela jednoduše pomoci více, než pouhá kombinace nejnovějších a zaručeně těch nejlepších psychofarmak. A pokud to bez léků nejde a cítíte, že vám pomáhají, pak je berte a spolu s nimi nepřestaňte poznávat, to je také vhodná a smysluplná kombinace.
Pokouším se popsaným příběhem zachytit svoji zkušenost a pomoci tak skrze tento článek třeba dalším lidem, kteří hledají podobná témata či odpovědi. Proto jsem i založila tyto stránky – je to z důvodu, že jsem se sama nedopátrala osobních příběhů s touto problematikou a snažím se zde otevřít prostor pro diskuzi nebo jen změnu či připuštění jiného pohledu z jiného úhlu, jestli náhodou není něco tak trochu jinak? Nálepka nemoci není všemocná a se vším se dá pracovat, plno lidí se tímto tématem zabývá.
Jenže proč mám pocit, i když toto píšu, tak vás chci jen pro dočasnou chvíli utěšit a uklidnit? Myslím si totiž, že prášky rozhodně nejsou ten jediný a vhodný způsob řešení, tedy neřeší tu příčinu. Takže na nějakou chvíli proč ne a určitě jsou třeba, ale čeká vás makačka na sobě samých a to zatím žádná pilulka světa nikdy nevyřešila. Pokud zažijete totiž silnou ataku např. maniodepresivní psychózy, jinak řečeno bipolární poruchy, tak stejnou nebo podobnou nálož pak dostanete v psychofarmakách, aby jste se dostali opět do „normálu“. Mám ale pocit, že lékaři nám stejně do hlavy nevidí a čerpám tak i ze svých prožitků a zážitků s psychiatrií, které jsem prožila, když jsem si procházela tzv. fází bipolární poruchy, kterou pak zas následně jiný doktor specifikoval na blíže nespecifikovatelné, a zároveň čerpám z příběhů lidí, které osobně znám a které jsem poznala se stejnou nebo podobnou diagnózou, jsou to často lidi velmi moudří, zajímaví, inteligentní, kreativní, složití a kouzelní. Vlastně není člověk, kterého znám, o kterém bych si myslela, že je ve svém jádru vyloženě zlý, neznám takovou osobu, která by se s diagnozou bipolární poruchy projevovala jako agresivní jednotka, která by chtěla někdy ublížit někomu jinému než sama sobě.
Zkrátka myslím si, že nemoci psychického rázu – konkrétně v tzv. počátku manické či psychotické fáze, jsou u někoho spíše transcendentálním zážitkem, který nás neodkladně upozorňuje na něco, co už nemůžeme déle přehlížet, a stane se až tak silným, že ho zkrátka není lehké ustát. A pokud se dostanete do fáze, že berete opravdu hodně psychofarmak, pak vězte, že nějakou dobu vám dobře nebude, nemáte totiž sílu se ani napít nebo si zajít na procházku, nemáte sílu na nic. Ale vše je cesta, takže není třeba zoufat, jen nezůstaňte v pocitu beznaděje příliš dlouho a staňte se více zas těmi zvídavými dětmi, které si s nadšením sobě vlastním zkusí najít nějakého vhodného terapeuta, psychologa, zkrátka mluvte a pracujte na sobě s pomocí různých technik, protože to vám může zcela jednoduše pomoci více, než pouhá kombinace nejnovějších a zaručeně těch nejlepších psychofarmak. A pokud to bez léků nejde a cítíte, že vám pomáhají, pak je berte a spolu s nimi nepřestaňte poznávat, to je také vhodná a smysluplná kombinace.
Pokouším se popsaným příběhem zachytit svoji zkušenost a pomoci tak skrze tento článek třeba dalším lidem, kteří hledají podobná témata či odpovědi. Proto jsem i založila tyto stránky – je to z důvodu, že jsem se sama nedopátrala osobních příběhů s touto problematikou a snažím se zde otevřít prostor pro diskuzi nebo jen změnu či připuštění jiného pohledu z jiného úhlu, jestli náhodou není něco tak trochu jinak? Nálepka nemoci není všemocná a se vším se dá pracovat, plno lidí se tímto tématem zabývá.
Můj názor je takový, že skrze všechny zkušenosti
se dostáváme někam dál, tak proč ne i s prožitou krizí duševní, kterou se nám podařilo překonat nebo i v ní být tak dlouho, že to nebylo k žití a přeci se podařilo jí zvládnout. Krize jako je
např.bipolární porucha (maniodepresivní psychóza) nemusí být nic trvalého, protože zlomená ruka taky potřebuje být nějaký čas v klidu abyste jí po následné rehabilitaci mohli zas používat plnohodnotně. Navíc to asi ani bipolární porucha být nemusela, mohla to být prostě jenom duševní krize nebo psychospirituální krize, kterou bylo třeba si prožít a projít tímto procesem, abyste se dostali někam dál nebo mohli jít vůbec dál. Zkrátka krize duševní, přerod z housenky na motýla. Možná je to jen další poklad na
naší cestě, který máme objevit a přes který se můžeme dostat někam, kde nám
bude skutečně dobře.
Pokud už teď cítíte, že vás něco zajímá, tíží nebo někomu a něčemu chcete pomoci, pusťte se do toho, pomozte sobě, je to totiž i vaše vlastní prevence a pomůžete i někomu či něčemu, kdo to bude třeba potřebovat, kdo bude potřebovat Vás a kdo pak pomůže někomu dalšímu. To, co v sobě dusíte a co vás bolí dlouho, to vás stejně jednou dožene a praskne to, tak upouštějte pravidelně, vzdělávejte se a zajímejte o to, co vás baví, co vás naplňuje a nezapomínejte, že jste byli dětmi a jaké to bylo. Co myslíte, v čem je to kouzlo? Kdo nic nedělá, nic nezkazí, tak se tím uklidňujte a motivujte zároveň. :-)
Nicméně je důležité si uvědomit, že úskalí a útesy do kterých na této „výpravě“ můžeme narazit,
jsou neustále přítomné. Proto je třeba dělat všechno, abychom do nich
nenarazili, pořád je totiž možnost je obeplout – otázkou jen je, jestli pokud
bych např. já do těch útesů nenarazila, tak zda bych vůbec něco takového tady
psala. Možná ne, možná ano. Možná bych jen plavala dál, vyčerpáním bych se zhroutila i tak, je o pár kilometrů dál a nezastavila se o tyhle útesy, díky kterým jsem se dostala na svojí kouzelnou a skvělou cestu. Každopádně
otázek k zamyšlení je mnoho, proto hurá do toho, budu o tomto tématu psát dále v sekci: Domů.
Jestli jsi milý čtenáři dočetl až jsem, tak zbývá dodat toto: Co můžu změnit, je vždy pouze to, co změnit chci..případně to, co nás udělat změnu, donutí.
Můžeme zjemnit, zlepšit a změnit opravdu cokoli, někdy stačí k onomu nastartování i jiný úhel pohledu, jak se na některé věci díváme a jak je posuzujeme. Můžeme změnit vše, co si zamaneme a je třeba si být vědomi této síly a toho, že každá změna začíná uvnitř nás. Startem a naší stezkou je navrácení se do srdce a propojení se s naší duchovní stránkou.
Krize, fyzická či duševní onemocnění nebo dlouhodobá nespokojenost, pasivita nebo i degenerující dobrota (či hnisavé dobro, jak to nazývám) a snaha rozdat se všem, ale nedat nic sobě, je často vykřičníkem, výkřikem či upozorněním a voláním naší duše, abychom se vrátili do sebe, "uzemnili se", známe např.větu: "vrať se na zem!".., i toto je pro nás informací, že potřebujeme konat a žít v souladu se svými city, ne naopak, a ne jinak. Pouze v souladu s tím, co jsme a být si vědomi toho, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zde rozumíme automaticky asi svobodu člověka, ale já bych jí chtěla automaticky rozšířit nebo spíše vrátit k základu, že se jedná o svobodu všeho a všech bytostí, které tento svět a planetu Zemi, spolu s člověkem, obývají. A ano, vraťme se na zem, teď a tady, nepovyšujme se nad přírodu, nad jiné bytosti a nezacházejme s nimi jak s podřadnými.
Pokud se nás tedy nějak dotýká to, co dělají lidi přírodě, lidi zvířatům, lidi lidem, tak by nás mělo zajímat, že toto všechno dost vychází především z toho, co se člověk na sobě a na přírodě už dopustil,.. čím vším jde proti sobě, aniž by si vše v souvislostech ihned uvědomoval. Jako lidský druh způsobujeme nezvratné katastrofy a vymírají kvůli nám celé živočišné druhy, devastujeme lesy, znečišťujeme vody, řeky, půdu a přitom jsme na vodě, na vzduchu, na půdě naprosto závislí. Pokud si myslíš, že je to nutné zlo a že je to třeba k přežití masy, tzn. nutnost k přežití člověka, tak není a pokud máš pochybnosti, zda to je správné nebo nutné, tak nepochybuj, protože to nutné ani správné není. Je to nemocné. Jestli musíme skrz utrpení své a jiných dojít k tomu, abychom se probrali z kómatu a natolik se zhnusili sami sebou, tak je to skutečně ta nejbolestivější cesta, kterou jsme však sami dopustili. Do toho, co zde píši, zahrnuji všechno to, čím se lidskosti a přírodě vzdalujeme, jak zneužíváme zvířata a vidíme v nich jenom jídlo, ne bytost, doslova je mučíme v nepřirozením prostředí, zabíjíme je za života. Totálně nepřirozenými a proti přírodě jdoucími ohavnými metodami u nich dosahujeme např.rychlejšího růstu či větší produkci mléka. Vše to, co zvířata za svůj krátký a hrozný život s ještě horším koncem ve velkochovech vměstnáni jedno na druhé, či v klecích a kójích, kde se ani neotočí, vytrpí, a vše to, čím je krmíme už je realizovaná bolest ve fyzické podobě tak enormní, že před ní raději zavíráme oči a které nakonec stejně neutečeme. Tohle všechno je od přirozenosti a přírody natolik vzdálené, že nám z toho vědomí být dobře nemůže. Vše proto, abychom se pak mohli celou touto bolestí a zmarem nakrmit. Dává ti to smysl? Mě ne. Dává to smysl ve chvíli, kdy pozorujeme, že to či ono jídlo nám neudělalo dobře, že jsme ospalí, otupělí či mdlí, a nakonec jsme nemocní. Souvislost mezi tím, co přijímáme a jak se po tom cítíme, tu bezesporu je, kvalita potravin je jedno velké téma a asi se shodneme i na tom, že důležité je i to, co si o jídle, které konzumujeme, myslíme. Samozřejmě je to o tom, co děláme nebo neděláme celkově. Mě přijde logické a rozumné to, když potrava, kterou konzumujeme nám dělá dobře, na duši i na těle. A pokud jíme něco naprosto nezdravého a máme z toho potěšení, tak to je v pořádku. Zdravé a nezdravé je totiž pro každého často něco jiného. Není však nutné, aby kvůli naším choutkám zvířata trpěli a nehumánně se s nimi zacházelo. Vše se dá dělat mnohem a mnohem lépe.
Podporovat např. místní farmáře před velkochovy, podporovat ekologické zemědělství tím, že nebudeme kupovat potraviny nejasného původu a složení, volit výrobky z Fair Trade obchodů, používat kosmetiku, která není testována na zvířatech, nenosit norkové kožichy a nahradit kožížek u kabátu kožešinou umělou, zanechávat, co nejmenší ekologickou stopu, to můžeme všichni. Jíst čerstvé a kvalitní potraviny a cítit se po tom, co sníme dobře, je také přirozené. Třídit odpad, nepotřebné věci věnovat těm, kdo to potřebují a nekonzumovat potraviny jež obsahují palmový olej, kvůli kterému se vypalují deštné pralesy a umírají zvířata přímo u sebe doma, to taky každý z nás zvládne. Ozvat se a projevit svůj názor na témata, která je třeba řešit protože mohou vážně ovlivnit průběh vašeho života, je také běžná záležitost.
Další aktivity, které mohou nastartovat velké změny a obrátit vše tím lepším směrem, těch je nespočet, můžeme si je vymýšlet a realizovat sami v rámci denních a často automatických procesů týkající se vlastního života, rodiny, přátel, nejbližších. Můžeme je i zahrnout do aktivit při vlastním podnikání. Můžeme je zkrátka sdílet a posunovat kupředu jak sami, tak dohromady, prostě, jak se nám zamane. Dnešní zrychlený svět plný technických vymožeností, informačních technologií, sociálních sítí, umožňuje téměř cokoli rozjet velmi rychle. Proč by to tedy neměla být i naše vlastní zodpovědnost za to, co denně používáme, využíváme, potřebujeme a spotřebováváme? Kyslík, voda, potraviny, věci. Naprosto automaticky se podílet tam, kde můžeme, alespoň maličko či na 100% není nic náročného. Přispět vlastní aktivitou, názorem, podporou na věci, které mají smysl nejen krátkodobý, ale dlouhodobý. Domnívám se, že každý může přispět k ochraně přírody i malými změnami uvnitř sebe a v jednoduchých volbách při svém každodenním životě, nemusí být nutně fyzicky přítomen při hašení požárů v Indonésii nebo na Borneu nebo zachraňovat velryby v tichém oceánu na člunu, pokud se na to zrovna necítí. Každý ale může udělat NĚCO. Něco málo, případně i vše, co může.
Seberozvoj a duchovní rozvoj, zvědavost a snaha ptát se a nalézat odpovědi, je zcela přirozený proces, je to život. Stagnace, rigidita, zastavení se a stání moc dlouho připomíná smrt nebo hibernaci. Všechny tyto fáze během života prožijeme.
Další aktivity, které mohou nastartovat velké změny a obrátit vše tím lepším směrem, těch je nespočet, můžeme si je vymýšlet a realizovat sami v rámci denních a často automatických procesů týkající se vlastního života, rodiny, přátel, nejbližších. Můžeme je i zahrnout do aktivit při vlastním podnikání. Můžeme je zkrátka sdílet a posunovat kupředu jak sami, tak dohromady, prostě, jak se nám zamane. Dnešní zrychlený svět plný technických vymožeností, informačních technologií, sociálních sítí, umožňuje téměř cokoli rozjet velmi rychle. Proč by to tedy neměla být i naše vlastní zodpovědnost za to, co denně používáme, využíváme, potřebujeme a spotřebováváme? Kyslík, voda, potraviny, věci. Naprosto automaticky se podílet tam, kde můžeme, alespoň maličko či na 100% není nic náročného. Přispět vlastní aktivitou, názorem, podporou na věci, které mají smysl nejen krátkodobý, ale dlouhodobý. Domnívám se, že každý může přispět k ochraně přírody i malými změnami uvnitř sebe a v jednoduchých volbách při svém každodenním životě, nemusí být nutně fyzicky přítomen při hašení požárů v Indonésii nebo na Borneu nebo zachraňovat velryby v tichém oceánu na člunu, pokud se na to zrovna necítí. Každý ale může udělat NĚCO. Něco málo, případně i vše, co může.
Seberozvoj a duchovní rozvoj, zvědavost a snaha ptát se a nalézat odpovědi, je zcela přirozený proces, je to život. Stagnace, rigidita, zastavení se a stání moc dlouho připomíná smrt nebo hibernaci. Všechny tyto fáze během života prožijeme.
Jakmile víme, co a kdo jsme a co nám činí radost, pusťme se do toho, je jedno v jakém pořadí:-). Pokud nás něco tíží, začněme něco i dělat, kromě toho, že si stěžujeme. Vše je jednoduché, složitým jsme si to udělali sami.
Dělejme to, co nám dělá radost a co nás činí šťastnými, a u toho všeho nezapomínejme na to, díky čemu jsme živi - ochraňujme přírodu, Zemi, protože té jsme součástí, z ní jsme vzešli a bez ní se neobejdeme, v ní je ta posvátná harmonie, kterou se snažíme dosahovat pak v sobě. Můžeme spousty věcí ovlivnit k lepšímu jen tím, že nebudeme pasivní v běžném dni při zcela automatických činnostech - např. při výběru a koupi potravin, obuvi, oblečení, stravování. Naše spokojenost a cesta při níž pomáháme druhým bytostem, nikoli pasivita a výmluvy, šíří tuto rovnováhu a posvátnou harmonii dál a to rychleji než mnohdy tušíme. Naprosto přirozeně funguje vztah akce a reakce a plamen naší duše se rozhoří, když je živen. Živme plamen. Pomáhejme a ochraňujme Zemi, přírodu a všechny její děti = bytosti. Zoufale to potřebuje.
Dělejme to, co nám dělá radost a co nás činí šťastnými, a u toho všeho nezapomínejme na to, díky čemu jsme živi - ochraňujme přírodu, Zemi, protože té jsme součástí, z ní jsme vzešli a bez ní se neobejdeme, v ní je ta posvátná harmonie, kterou se snažíme dosahovat pak v sobě. Můžeme spousty věcí ovlivnit k lepšímu jen tím, že nebudeme pasivní v běžném dni při zcela automatických činnostech - např. při výběru a koupi potravin, obuvi, oblečení, stravování. Naše spokojenost a cesta při níž pomáháme druhým bytostem, nikoli pasivita a výmluvy, šíří tuto rovnováhu a posvátnou harmonii dál a to rychleji než mnohdy tušíme. Naprosto přirozeně funguje vztah akce a reakce a plamen naší duše se rozhoří, když je živen. Živme plamen. Pomáhejme a ochraňujme Zemi, přírodu a všechny její děti = bytosti. Zoufale to potřebuje.
Všechno je jedno..
Byla bych Královnou světa mého, na Zemi, v mořích a z nebe Tvého..
Dala bych sílu všem, kteří ji nemají, a světlo ve tmě, kam oltáře padají..
Dala bych sílu všem, kteří ji nemají, a světlo ve tmě, kam oltáře padají..
Potom bych v tichosti pomalu usnula..
Byla bych Bohyní z nebe i pekla, dala bych pocítit, kde bolest se vetkla..
z lidského konání, které strach stvořilo, kolik tak bytostí v strastích se mořilo..
Dala bych k marastu zároveň sílu, pro duše ve ctnosti ať vidí vílu..
Byla bych Bohyní z nebe i pekla, dala bych pocítit, kde bolest se vetkla..
z lidského konání, které strach stvořilo, kolik tak bytostí v strastích se mořilo..
Dala bych k marastu zároveň sílu, pro duše ve ctnosti ať vidí vílu..
A pak bych lásku svou do všech srdcí postupně vložila..
Byla bych Královnou prostoru času, dala bych stvořit svět pro velkou masu..
Svět, kde by byli ti, co věří dítěti, v každém zvlášť ukrytém a mohli ho viděti..
A pro ně bych utkala z nových hvězd světlo, také nebe, ráj na Zemi a pod zemí zas peklo..
To jenom pro případ zásadní prevence, když by přec ke zlu měl někdo tendence..
Potom bych proplula zpět do tohoto století, na tomhle místě, kde s blázny jsem v objetí..
A hrozivě nahlas bych na celý svět zvolala:
"Vlezte si do svých děr, do mojí dimenze já jsem vás nezvala!"..
Byla bych Bohyní všech tvorů živých, řek, potůčků i hájů stinných,
dala bych vyjádřit jejich svět v básni, malíři v plátna květ, šamanům třásni..
Byla bych Královnou prostoru času, dala bych stvořit svět pro velkou masu..
Svět, kde by byli ti, co věří dítěti, v každém zvlášť ukrytém a mohli ho viděti..
A pro ně bych utkala z nových hvězd světlo, také nebe, ráj na Zemi a pod zemí zas peklo..
To jenom pro případ zásadní prevence, když by přec ke zlu měl někdo tendence..
Potom bych proplula zpět do tohoto století, na tomhle místě, kde s blázny jsem v objetí..
A hrozivě nahlas bych na celý svět zvolala:
"Vlezte si do svých děr, do mojí dimenze já jsem vás nezvala!"..
Byla bych Bohyní všech tvorů živých, řek, potůčků i hájů stinných,
dala bych vyjádřit jejich svět v básni, malíři v plátna květ, šamanům třásni..
Potom bych nechala promluvit všechno živé - hlasem lidským do noci divé..
Clarissa V.
30.a 31.3. 2014
Autorská práva vyhrazena mě: Clarissa V., šíření obsahu možné pouze s odkazem na tyto stránky www.zemezmena.blogspot.com
Hezký den Clarissa
Žádné komentáře:
Okomentovat